vlastenectví je poslední úkryt pro darebáka – samuel johnson? Z filmu paths and glory /kubrick/
císař

císař

Vilém II. Hohenzollern
"Odvedenci! Před oltářem a v přítomnosti sluhy božího jste mi odpřísáhli věrnost! Jste ještě příliš mladí, než abyste dokázali pochopit veškerou důležitost všeho, co tu bylo řečeno, důležité však je hlavně to, abyste byli poslušní rozkazů a příkazů, jichž se vám dostane. Mladíci z mé gardy, vy jste mi to odpřísáhli! Nyní jste mými vojáky, náležíte mi tělem i duší. Pro vás neexistuje nic než nepřítel, a sice ten, který je nepřítelem mým. Kvůli všem nynějším socialistickým rejdům by se mohlo stát, že bych vám mohl rozkázat, abyste stříleli na své příbuzné, na své bratry a třeba i na své otce a na své matky (kéž by nás Bůh před tím ochránil!). I v tom případě musíte mých rozkazů uposlechnout…¨"
"Nemstěte se sami, miláčkové, ale ponechte to Božímu soudu. Nenech se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." (Řím 12,19.21)
Ano, uvažte, všichni Vy vrahové od nejvyššího do nejnižšího! Uvažte kdo jste, a ustaňte v tom, co činíte. Ustaňte - nikoliv pro sebe, nikoliv pro svou osobu ani pro lidi, ani proto aby Vás lidé neodsuzovali, ale pro svou duši, pro toho Boha, jenž žije ve Vás.“
novýpokus.jpg
Obrázek4.jpg

Pilát se ptá : co je pravda?

Prezentace1.png
Pilát se ptá : co je pravda? A stejně se tak ptají lidé dnes. Lidé vzdělaní i nevzdělaní. Vědci, filozofové i „prostí" lidé. Jednotná „vědecká" odpověď dodnes neexistuje. Je zde jen řada nejrůznějších tvrzení. Stejně tak neexistuje jednotná vědecká odpověď na otázku vzniku vesmíru, vzniku hmoty, minulosti i budoucnosti vesmíru, zrození i konce lidstva, smyslu či nesmyslu lidské existence. Stojí tedy vůbec za to pátrat po tom, co je pravda? Pilát má „pravdu" možná i dnes.

Domnívám se, že pojem pravdy je mj. to, co odlišuje člověka jako stvoření od zvířat. Osel žádný pojem pravdy nezná, jde jen za svojí mrkví. Člověku stejně tak jako oslu může stačit k jeho existenci mrkev, ale takový člověk je člověkem jen zvnějšku, svým tělem. Uvnitř zůstává na nižším evolučním stupni ať už jako osel, kráva, nebo opice. Pravda je spjatá s myslí, s vědomím vlastní existence, s rozumem. Bez rozumu, bez pravdy, je takový „člověk" tělem určen (slovy apoštola) jako zvíře, na porážku.

Ti, co mluví o rovnosti subjektivních „pravd" se od těch prvních příliš neliší, neboť zaměňují pravdu, za zálibu v mrkvi.

A pak je tu velká část lidí, která připouští jednu pravdu, avšak zoufá nad její nepoznatelností. Snad všichni z nich dnes vědí to, co už se vědělo před více jak dvěma tisíci lety, totiž, že svými pěti smysly ji postihnout nedokážeme.

Vypadá to tedy, že skeptikové jsou pravdě nejblíže, svojí skepsí ohledně poznání pravdy.

V praxi tenhle zmatek vypadá tak, že se lidé hádají o pravdu. A nejen, že se hádají, ale i zabíjejí „pro pravdu". Zabíjejí se ve jménu národa, císaře, státu, víry, církve, politického přesvědčení, humanity - lidé jsou vynalézaví - a to vše pro „pravdu".

V dějinách českých zemí má hledání pravdy svou tradici. Můžeme jmenovat několik velmi sporných dějinných událostí a na nich pozorovat, jak je hledání pravdy složité. Hledač pravdy Jan Hus byl upálen a následovalo období husitských válek, rozdělení církve, Bílá Hora.

Tyto vzdálené dějiny se ovšem do myšlení dnešních Čechů promítly dokonce bez ohledu na původní spory. (i do myšlení ateistů se promítá upálení JH atd...) V nedávnější historii Mnichov a jeho reakce na něj (bojovat - či nebojovat - bojovat a nebýt, či nebojovat a být). Vyhnání sudetských němců - máme se omluvit my - nebo oni? Je boj bratří Mašínů a spol. hoden vyznamenání, nebo zatracení? Vojenská základna USA s nejmodernější zbraní v Brdech? Účast našich vojáků na okupaci Afghanistanu a Iráku?

Je člověk odkázán na interpretaci médií a svých politiků? Je možné postihnout všechny úhly pohledu a nalézt pravdu? Je informovanost zárukou správného řešení?

Zkusme na to jít jinak. Svatý Augustin vyznává řád lásky. Zkusme tedy vyznávat řád pravdy. Jsme jako děti, hrající si na břehu moře a hádající se o své bábovičky. Jenom místo báboviček kamarádů a písku máme auta, domy, „svou" půdu, své soukmenovce nebo soudruhy atd. místo pěstiček samopaly a místo kamenů mezikontinentální jaderné střely. Nemůžeme se dohodnout kdo si začal. Tak to zkusme obráceně a postupujme od cíle. Abychom věděli, kterým směrem půjdeme, musíme nejprve vědět kam chceme dojít.

Tedy chceme dojít k Pravdě. A kdo je otec Pravdy? Láska. A Spravedlnost.



Láska SZ 43, NZ 137

Spravedlnost SZ - 502, NZ 186

Pravda SZ 72, NZ 132

Tato trojice je natolik spjatá, že bez jedné, nemůže být řeči o dvou zbývajících. Láska bez spravedlnosti nebo pravdy není láskou. Pravda bez lásky není pravdou. A spravedlnost bez lásky není spravedlností. K tomuto cíli trojice jednoty pravdy, lásky a spravedlnosti máme směřovat a tento cíl je zároveň cesta. Ostatní je jen prach a v prach se obrátí.
1 Korintským 13:1  Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
2  Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
3  A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
4  Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
5  Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
6  Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
7  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
8  Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.
9  Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
10  až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
11  Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
12  Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
13  A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.
voják = úkladný vrah

OTROCTVÍ NAŠÍ DOBY

tolstoj.png
hrabě Tolstoj, sepsáno v Jasné Poljaně 1910

Slyšeli jste, že říkáno bylo: Oko za oko, a zub za zub. (Matouš V, 38 a Exodus XXI, 24).
Jáť pak pravím vám: Abyste neodpírali zlé­mu. Ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jje- mu i druhého (39).
A tomu, kdož se s tebou chce souditi, a sukni tvou vzíti, nech tnu i pláste (40).
A nutil-li by tě kdo míli jednu, jdi s ním dvě (41).
Každému pak prosícímu tebe dej, a od toho, kterýž béře tvé věci, zase nežádej (Lukáš VI, 30).
A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte (31).
Všichni pak věřící byli pospolu, a měli vše­cky věci obecné (Skutkové apoštolů II, 44).
I pravil Ježíš: Když bývá večer, říkáte: Jasno bude, nebo se červená nebe (Matouš XVI, 2).
A ráno: Dnes bude nečas, nebo se červená za­smušilé nebe.
Pokrytci, způsob zajisté nebe rozsouditi .umí­te, znamení pak časů těchto nemůžete? (3).
Všichni, kteříž meč berou, od meče zahynou (Matouš XXVI, 52).
*
Knihovna Rozhledů XXXII. 1*
System, podle něhož jednají všichni národové světa, je založen na nejhrubším klamu, 11a nejhlub­ší nevědomosti nebo na spojení obou: takže žádné změny zásad, na nichž se drží tento svstem, ne­mohou způsobiti dobro lidem; naopak,, praktické následky jeho musí vždycky býti zlé a stále způso- bovati zlo. Robert Owen.
*
Velmi mnohému jsme se naučili a zdokonalili poslední dobou velkou vymoženost civilisaee, dělbu práce; dáváme jí toliko lživý název. Vyjádřujeme-li se správně, musíme říci: není rozdělena práce, ný­brž lidé jsou rozděleni na částice lidí, rozlomeny na maličké kousíčky, na drobty; takže malá část soudnosti, která zůstala v člověku, nestačí, aby u- dělal celý špendlík nebo celý hřebík, a vyčerpává se tím. že udělá hrot špendlíku nebo hlavičku hře­bíku. Pravda, jest to dobré a žádoucné dělati mno­ho špendlíků za den; ale kdybychom jen mohli vi- děti, jakým pískem je uhlazujeme — pískem lid­ské duše, pomyslili bychom si o tom, že je to také nevvhodné.
Možno uvězniti, muciti lidi, zapřáhati je jako dobytek, zabíjeti je jako letní mouchy, a přece ta­koví lidé v jistém smyslu, v. nejlepším smyslu, mohou zůstávati svobodnými. Ale rdousiti v nich nesmrtelnou duši, dusiti je a dělati z dětských vý­honků jejich lidského rozumu hnijící okleštky, užívati jejich masa a kůže na řemeny, aby hnali řtroje, — tu je skutečné otroctví. Jen toto ponížení a změnění člověka ve stroj nutí dělníky šíleně, podvratně a nadarmo bojovati za svobodu, jejíž podstaty sami nechápou. Rozhořčení jejich proti
bohatství a proti pánům není způsobeno hladem, není způsobeno uraženou hrdostí (tyto dvě příčiny měly svůj účinek vždycky; ale zásady společenské nebyly nikdy tak otřeseny, jako nyní). Nejde o to, že se lidé spatně živi, nýbrž o to, že nepociťují ra­dosti z práce, pomocí’ níž si opatřují chléb, a proto se dívají na bohatství jako na jediný prostředek radosti.
Nejde o to, že lidé trpí, opovrhují-li jimi vyšší třídy, nýbrž o to, že nemohou snésti své vlast­ní opovržení k sobě za to, že cítí, že práce, k níž jsou odsouzeni, je ponižující, znemravňuje je, dělá je ně* čím, co jest méně, než lidé. Nikdy vyšší třídy ne­projevovaly tolik lásky a sympatie nižším, jako nyní, a zatím nikdy nebyly jimi tak nenáviděny.
Ruskin.















































Úvod
Asi před patnácti roky sčítání obyvatelstvy t Moricvč vybudilo ve mně řadu myšlenek a citů, ,ktcré jsem jak jsem uměl, vyjádřil v knize, na­depsané : „C o máme d ě 1 a t i ?“ Koncem minu­lého roku 1899. znova jsem promyslil tytéž otázky, a odpovědi, k nimž jsem dospěl, zůstaly tytéž, jako y knize: ,,<> o máme d ě 1 a t i ?“; ale poněvadž se mi zdá, že za, těchto 15 let měl jsem příležitost promysliti předmět, který jsem rozebíral v knize: „(V) máme dělati klidněji a podrobněji, ve spo­jení s rozšířenými učeními přítomnosti, — před­kládám čtenářům nové důvody, které vedou k týmž odpovědím dřívějším. Myslím, že důvody ty mohou býti užitečný lidem, kteří upřímně se snaží, aby si ujasnili své postavení ve společnosti a jasně určili mravní povinnosti, které vyplývají z tohoto postavení a proto je otiskuji.
Základní myšlenkou, jak oné knihy, tak i to­hoto článku, jest zamítání násilí. Toto zamítání
jsem pochopil a poznal z evangelia, kde nejjasněji vyjádřeno slovy: „vám říkáno bylo: oko za oko... t. j. nás učili užívati násilí proti násilí, ale já učím vás: nasaďte druhé líce, když vás bijí, t. j. snášejte násilí, ale nedělejte ho." Yím, že tato ve­liká slova, díky výkladům liberálův i církve, lehko­myslně zvráceným a navzájem souhlasným, budou většině tak řečených vzdělaných lidí důvodem, abjr nečetli článku nebo předpojatě se k němu chovali, ale přes to dávám tato slova do epigrafu přítomné­ho článku. • *
TSTemohu zamez i ti, aby lidé, kteří sebe nazý­vají vzdělanci, nepokládali evangelské učení za za­staralé řidítko života, které se dávno lidstvu pře- žilp. Jde mi o to, abvch ukázal na pramen, z něhož jsem čerpal poznání pravd}', kterou si lidé ještě dávno neuvědomili a která jediná může zbaviti lidi jejich útrap. To také činím.
28. června 1900.
Známý vážný, který slouží při moskevsko-ka- zaňské cl raze, za hovoru mi vypravoval, že ven­kovští dělníci, kteří nakládají zboží na jeho váhy, pracnjí 36 hodin najednou.
Ačkoliv jsem úplné věřil v pravdomluvnost vypravovatelovu, nemohl jsem mu uvěřiti. Myslil jsem, že se buď mýlí, buď přehání, nebo něčeho nechápu.
Ale vážný mi tak podrobně vy právěl o pod­mínkách, za jakých sev děje tato práce, že nebylo možno pochybo vat i. Podle jeho vypravování je ta­kových nakladačů na moskevsko-kazaňské dráze 250. Všichni jsou rozděleni 11a party po pěti a pracují akordem, dostávajíce po 1 rublu a po 1 rublu 15 kopejkách za 1000 (judu (40.000 liber) naloženého nebo složeného zboží. Přicházejí po rá­nu, pracují den a noc na vykládání a hned po u- plynutí noci, z rána, jdou nakládat a pracují ještě jeden den. Takže za dva dnv spí jednu noc. Práce jejich záleží v tom, že svalují a převážejí žoky po ?, 8, až po 10 pudech. Dva navalují je na záda ostatním třem, a ti nosí. Vydělají takovou prací na svou výživu méně než rubl za den. Pracují stále, beze svátků.
Vypravování vážného bylo tak podrobné, že nebylo možno pochybovati o něm, ale já se přece rozhodl, že ne na vlastní oči přesvědčím a jel jsem na nákladní stanici.
Našed na nákladní stanici svého známého, řekl jsem mu, že jsem přijel podívat se na to, o čem mi vypravoval.
Ať jsem to povídal komu povídal, nikdo nevěří, řekl jsem.
Nikito, neodpovídaje mi vážný obrátil se k někomu v budce: — pojď sem!
Ze dveří vyšel vysoký, hubený dělník v otr­haném spodním šatě.
Kdy jste přišli do práce?
Kdy? Včera ráno,
-— A v noci kde jste byli ?
Tof se ví, při skládání.
V noci jste pracovali? — otáza] jsem se
» - V * /
W ja-
Toť se ví, že pracovali.
A nyní kdy jste sem přišli ?
Po ránu jsme přišli, kdy jindy?
—A kdy přestanete pracovat i ?
Až nás pustí, tehdy přestaneme.
Přistoupili ještě čtyři z dělníků, kteří tvoří
partu z pěti osob.
Všichni byli bez kožichů v roztrhaných spod­ních šatech, přes to, že bylo 20 stupňů mrazu,
Vyptával jsem se jich na podrobnosti jejich práce, udivuje je patrně zájmem, který jsem pro­jevoval k věci tak prosté a přirozené, jak ee jim gdálo, jako jest jejich 36bodinná práce,
Všichni byli vesničané, dílem moji krajané, tttlští; byli tu orlovští, byli tu i voroněžští. Bydlí
- li -
v Moskvě po bytech, někteří a rodinami, většinou však sami. Ti, kteří tam bydlí bez rodin, posílají vydělané peníze'xlonui.
Stravují se všichni porůznu u domácích. Strava jijn přijde po 10 rublech za měsíc, jedí maso vždycky, nezachovávajíce postu.
Jsou v práci nikoliv 30 hodin veskrz, nýbrž ▼ždy více, protože na chůzi z bytu a zpátky ubude více než půl hodiny, a kromě toho často je zadr­žují na práci přes ustanovený čas. Vydělávají na takové 37hodinné práci, neodeČteme-li stravy, 25 rubhi měsíčně.
Na otázku mou: proč dělají takovou těžkou (trestaneckou) práci, mně odpovídají:
A kam bychom se poděli F
Ale proč pracovati 36 hodin najednou? Což nelze udělati to tak, abyste pracovali střídavé?
Tak poručí.
Ale proč pak jste s tím srozuměni ?
—.Proto jsme s tím srozuměni, že se musíme živiti. Nechceš — běž. Na hodinu, se opozdíš a Jfcodí ti na hlavu vysvědčení a marš, a na tvé.mí- fto deset lidí jest ochotno,
Pělníci byli mladí lidé, jeden toliko byl starší, bezpochyby přes 40 let. Všichni měli obli­čeje vyhublé, umdlené a unavené oči, jako by se byli napili (lihoviny). Vyhublý dělník, s nímž prvním jsem se dal do řeči, zvláptě mne překvapil tímto zvláštním unaveným vzezřením. Otázal jsem se ho, nepil-li nyní ?
Nepiju, odpověděl, jato vždycky ijerozmýřle* jí$e se odpovídají na tuto otázku lidé, kteří skuté- žně nepijí.
Ani tabáku nekouřím, dodal.
A drazí pijí? otázal jsem se.
Pijí. Přinášejí sem (kořalku).
Práce není lehká. Všechny síly musíme vyna­ložit i, řekl o něco starší dělník.
Dělník ten i nyní se napil, ale toho nebylo nikterak znát i.
Pohovořiv ještě s dělníky, šel jsem se podívat na skládání. Prošed mimo dlouhé řady všelijakého zboží, přistoupil jsem k dělníkům, kteří zvolna" tlačili naloženy vagon. Posunovati vagony a ci- stiti platformy od sněhil dělníci jsou povinni de- lati bezplatně, jak jsem se dověděl potom. To stojí i v platébnífn řádu. Dělníci byli lidé právě tak otr­haní a vyhublí, jako. ti, s nimiž jsem mluvil. Když dotlačili vagony na místo a zastavili se; přistoupil jsem k nim a otázal jsem se, kdy vstali na práci a kdv obědvali.
m*
Odpověděli mi, že vstali na práci v 7 hodin a obědvali zrovna teď. Tak toho práce vyžadovala, ne pustili jich.
A kdy vás pustí?
A jak to jde, jindy i do 10 hodin, odpoví­dali dělníci, jakoby se chlubili, že vydrží praco- vati.
Vidouce můj zájem o jejich postavení, dělníci mě obklopili a několika hlasv, patrně přijímajíce mě za představeného, sdělovali se mnou to, co pa­trně bvlo hlavním jejich předmětem nespokoje­nosti, totiž, že místnost, v níž by se mohli někdy •mezi denní prací a začátkem noční ohřáti a někdy se prospati na hodinu, byla těsna, Všichni proje- \ ováli velkou nespokojenost s touto těsnotou.
Schází se 100 lidí a nemají kde ležeti, i
pod palandami jest těsno, pravily nespokojené hlasy. Podívejte se sám, není daleko.
Místnost byla skutečně těsná. V 10 arsínové1) světnici mohlo se vejiti na palandy 40 osob.
Několik dělníků veslo za mnou do světnice a všichni o závod & rozhořčením si stěžovali na tě­snotu místnosti. „Ani pod palandami není kde ležet," pravili.
Z počátku se mi zdálo divno, že tito lidé na 20ti stupňovém mraze bez kožichu, kteří po 37 ho­din vláčí na zádech 10ti pudová břemena, které ne­pouštějí na oběd a večeři, kdy toho potřebují, nýbrž když si usmyslí jejich páni, dělníci, kteří se vůbec mají hůře, než tažní koňové, že lidé ti si stě­žují jen na těsnotu ohřívámy. Z počátku se mi ^dálo divným, ale když jsem se vmyslil do jejich postavení, pochopil jsem, jaký mučivý, pocit mají asi tito promrzlí lidé, kteří se nikdy nevyspí, když místo aby si odpočinuli a ohřáli se, lezou po špi­navé podlaze pod palandy a tam se jen ještě více polámou a seslabí v dusném, zkaženém vzduchu.
Jen v tuto mučivou hodinu marného pokusu spáti a odpočinouti si patrně bolestně cítí všecku hrůzu ,své 37hodinné práce, která hubí život, a proto obzvláště jsou pobouřeni takovou okolností zdánlivě bezvýznamnou, jako jest těsnota míst­nosti.
Podívav se na několik part při jejich pracích a pohovořiv ještě s některými z dělníků, a ode všech uslyšev totéž, jel jsem domů, přesvědčiv se, že to, co mi vypravoval můj známý, bylo pravda.
Bylo pravda, že za peníze, které dávaly jen
výživu, lidé, již sebe pokládají za svobodím* mají nutným věnoVati se takové práci, v níž by za ne­vol ni ckého práva ani jediný sebe hrubží otrokář nebyl poálál své otroky. Ale co otrokář, ani jediný hospodář-poVozník nedal by svého koně, protože kůň stojí peníze, a jest nešetřilo 37hodinnou prací přes síly ukracovati život cetinélio zvířete.
II.
i
Kuti ti lidi, aby pracovali 37 hodin najednou beze spánku, — to jest, kromě toho, že je to u- knitrlé, ještě i nešetrné. A zatím takové nešetrné tížívání lidských sil neustále se děje kolem nás.
Proti domu, v němž bydlím, jest továrna na hedvábné ruční práce, fcaHzená podle nej nověj­ších zdokonalených vymožeností techniky. V ní pracuje a žije as 3000 žen a 700 mužů. Každou chvíli, sedě doma, slysím stále hřmot strojů a vím eo žnatnená tento hřmot, protože jaerti tam byl. 3000 žen stojí po 1Ž hodin nad stojany v ohlušujícím šumu, předouce, rozpřádajíce, propouštějíce hed­vábné nitě, z nichž dělají hedvábné látky. Všechny ženy, mimo ty, které zrovna přišly z vesnice, mají nezdravé vzezření. Většina jich žije nezdrželivě a nemravně, skoro všechny vdané i nevdané hned po narození posílají své děti buď do vsi, nebo do vý­chovny, kde 80 procent těchto dětí zahyne, samy roditelky pak, aby nebyly vystřídány, jdou na práci druhého, třetího dne po porodech. Takže po 20 let, jak vím, desítitisíce mladých, zdravých žen- matek hubilo a i nvní stále hubí své životv a ži-
•f •
votv svých dětí, aby hotovily aksamitové a hedváb­né látkv.
Včera luč potkal žebrák mladý, o berlích, mohutně složeného těla a zkřiveného trupu. Praco­val trakařem, otrhal se a poškodil si vnitřnosti. Pro léčil, co měl, u porodních babiček a lékařů a nyní, 8 let jsa bez přístřeší, žebrá a naříká na Bo­ha, že inti neposílá smrti.
Kolik je takových zničených životů, o nichž buď nevíme, neb o nichž víme, ale nevšímáme si jicli, majíce za to, že to tak býti musí.
Znám v tulské slévárně litiny při pecích děl­níky, kteří, aby ihěli ze dvou neděl jednu volnou, propracujíce den, zůstávají tam na noc, a pracují veskrz 24 hodin. Viděl jsem tyto dělníky. Všichni pijí kořalku, aby udrželi v sobě energii, a patrně právě tak, jak tito nakladači na dráze, rychle ztrácí ne procenta, nýbrž kapitál svých životů.
A ztráty životii lidí, kteří konají vědomě škod­livé práce: typografové, kazíce své zdraví olově­ným prachem, dělníci v továrnách zrcadlových, kartových, sirkových, cukrových, tabákových, sklářských, kovkopové, zlatníci?
Statistická data anglická praví, že průměrná délka života lidí vyšších tříd jest 55 let, délka však životů dělníků při nezdravých povoláních 29.
Zdálo by se, že vědouce to (a nevědět i toho není možno), my, lidé, kteří máme prospěch z práce, jež stojí lidské životy, nejsme-li zvířata, ne­můžeme ani na okamžik zůstati klidni. A zatím my, lidé zámožní, liberální, humánní, velice citliví k utrpením nejen lidí, nýbrž i zvířat, neustále vjr- nžíváme takové práce, snažíme se stále víc a více bohatnouti, t. j. využívati stále víc a více takové práce, a zůstáváme úplně klidni.
Dovíme-li se, na příklad* o 37hodinné práci
nakládačů a o jejich špatném umístění, hned po­šleme tam inspektora, který dostává dobrý plat, zakážeme práci přes 12 hodin, ponechávajíce dělní­kům, zbaveným třetiny výdělku, aby se ži­vili, jak chtějí, uložíme ještě dráze, aby pořídila vhodnou a prostornou místost dělníkům, a pak už s úplně klidným svědomím budeme dostávali a odesílati zboží po této dráze a dostávati plat, di­videndy, důchody z domů, půdy a t. p. Dovíme-li se, že v továrně na hedvábí ženy a dívky, žijíce v dáli od rodiny, uprostřed pokušení, hubí sebe i své děti, že větší polovina pradlen, které žehlí naše škrobené košile, a sazečů, kteří tisknou bavící nás knížky, noviny, dostávají souchotiny, my pokrčíme . rameny a řekneme, že jest nám velice líto, že tomu tak, ale že proti tomu nemůžeme udělati nic, a budeme s klidným svědomím dále kupovati hed­vábné látky,* nositi škrobené košile, a čisti po ránu noviny. Velmi jsme starostlivi o odpočinek kupeckých příručí, ještě více o přetížení našich dětí v gymnasiích, přísně zakazujeme povozníkům nakládati svým. koňům těžké náklady, ba upravu­jeme porážku dobytka na jatkách tak, aby zvířata trpěla co možná nejméne. Jaké však podivuhodné zatmění nás postihuje, jakmile še věc jen trochu . týká oněch milionů dělníků, kteří se všech stran pozvolna a často mučivě še ubíjejí na pracích, jichž užíváme pro své pohodlí a potěšení?
III.
Podivuhodné zatmění to při lidech naší třídy možno vyložiti jen tím, že lidé když jednají špatně.
vždycky si vymýšlejí takový názor na svět, při němž se špatné skutky jejich nezdají již špatnými skutky, nýbrž následky zákonu, které jsou ne- změnny a mimo jejich moc. Před dávnými časy takový názor světový záležel v tom, že existuje ne­vyzpytatelná a nezměnná vůle Boží, která určila jedněm nízké postavení a práci, a druhým vysoké postavení — a užívání radostí života.
Ná základní myšlenku tohoto názoru světo­vého bylo napsáno ohromné množství knih a ká­záno nesčíslné množství kázání.. Základní my­šlenku onu zpracovali s nejrozmanitějších strá­nek. Bylo dokazováno, že Bůh stvořil různé lidi, i otroky, i pány, a ti i oni mají býti spokojeni svým stavem ;potom bylo dokazováno, že otrokům bude lépe na onom. světě; potom se stalo jasným, že ač otroci jsou otroky a tnusí jimi zůstávati, je- - jich postavení nebude špatné, budou-li páni k nim milostivi; potom poslední výklad, již po osvobo­zení otroků, byl ten, že bohatství svěřeno Bohem jedněm lidem, aby užívali jedné části jeho • na dobré skutky, a že pak bohatství jedněch a zbědo- vanost druhých nejsou nic zlého.
Výklady ty uspokojovaly i chudé, i bohaté, obzvláště bohaté, velmi dlouho. Ale přišel čas, kdy výklady staly se nedostatečnými obzvláště pro chudé, kteří začínali chápati své postavení. A tu bylo třeba nových výkladů. A najednou právě v čas se objevily. Nové výklady ty se objevily ve formě vědy národního hospodářství, která tvrdí, že nalezla zákony, podle nichž se roztřiďuje mezi lidmi práce a užívání jejích výtěžků. Zákony ty, podle učeni této vědy, tkví v tom, že roztříděni práce a užívání jí závisí na poptávce a nabídce, na
Knihovna Rozhledů. XXXII. 2
kapitálu, na rentě, mzdě, hodnotě, užitku atd., vůbec na nezměnných zákonech, které podmiňují hospodářskou činnost lidí.
Na základní myšlenku tuto za krátkou dobu bylo napsáno neméně knih a brožur a předneseno neméně přednášek, než bylo napsáno traktátů a kázáno kázání bohosloveckých na předešlé thema, a nyní lidé neustále píší hory brožur a knih a ko­nají přednášky; a všechny ty knihy a přednášky jsou stejně mlhavy a nesrozumitelný, a stejně, jako bohoslovecké traktáty, úplně dostihují urče­ného cíle: dají takový výklad existujícímu po­řádku věcí, při němž jedni lidé mohou klidně ne- pracovati a užívati práce jiných lidí. .'
. To; že za vzor veřejného pořádku při zkoumá­ních této domnělé vědy nebylo přijato postavení celého světa za všecku historickou dobu,nýbrž po­stavení lidí v malinké Anglii, jež má zcela vý­jimečné postavení, koncem minulého a začátkem tohoto století, — nijak nevadilo, aby nebyla u- znána pravdivost mínění, k němuž dospěli bada­telé, stejně jako nevadí tomu nyní nekonečné spory a různosti mínění pracovníků této vědy, kteří nijak se nemohou shodnouti o to, jak pojí- mati rentu, nadhodnotu, užitek atp. Jen jeden zá-
kladní předpoklad uznávají všichni: že poměry lidské nepodmiňuje to, co lidé mají za dobré nebo zlé, nýbrž- co jest výhodno lidem, kteří jsou ve vý­hodném postavení.
Uznáno nepochybnou pravdou, že přibylo-li ve spoléčnosti mnoho loupežníků a zlodějů, kteří berou lopotícím se lidem výtěžky jejich práce, ne­děje se to proto, že loupežníci a zloději špatně jed­nají, nýbrž proto, že jsou takové nezměnné hospoářské zákony, které se mohou zmcniti jen pozvol­nou, přesnou vědou, evolucí, a proto podle učení vědy lidé, kteří patří k loupežníkům, zlodějům nebo skryvačům, mohou klidně dále užívati nakra­dených a naloupených věcí.
Většina lidí naší doby, ač neznají v podrob­nostech těchto upokojujících výkladů vědy, právě jako mnozí dřívější lidé neznali v podrobnostech theologických výkladů, které ospravedlňovaly je­jich postavení, — všichni přece vědí, že výklad ten jest, že učení, rozumní lidé nepochybně dokázali a stále dokazují, že nynější pořádek věcí je takový, jaký má býti, a že proto možno klidně zíti v tomto pořádku věcí, nesnažíc se změniti ho.
Tím jen mohu vysvětliti podivuhodné zatmě­ní, v němž vězí dobří lidé naší společnosti, kteří upřímně chtějí blaho zvířatům, ale s klidným svě­domím pojídají životy svých bratří.
i
IV.
Theorie, že jest vůlí Boží, aby jedni lidé vládli druhým, velmi dlouho upokojovala lidi. Ale íato theorie, ospravedlňujíc ukrutnosti lidské, do­vedla tuto ukrutnost na nejvyšší stupeň a tím vzbu­dila odpor a pochybnost o její pravdivosti.
Tak . i nyní theorie, že hospodářská evoluce děje se podle nutných zákonů, následkem nichž jedni lidé musejí sbírati kapitály, a druzí celý život pracovati, zvětšujíce tyto kapitály, připravu­jíce se k slibovanému jim sespolečnění prostřed­ků výrobních, — theorie ta, rozněcujíc ještě větší ukrutnost jedněch lidí proti druhým, počíná tak-
též, zvláště mezi lidmi prostými, neohloupenýnii vedou, vzbuzovati některé pochybnosti.
Vidíte, na příklad, nakladače, kteří hubí svůj život 37tihodinnou prací, nebo ženy v továrně, nebo pradleny, nebo typografy, nebo všechny ty miliony lidí, kíritf žijí v těžkých nepřirozených podmínkách jednotvárné, omamující nucené prá­ce, a přirozeně se tážete: co přivedlo tytq lidi do takového stavu, a jak je vybaviti z něho? A věda vám odpovídá, že tito lidé jsou v tom postavení proto, že železnice patří té a té společnosti, továrna na hedvábí tomu a tomu pánovi, a všechny dílnj7, továrny, tiskárny, prádelny, — veskrz kapitali­stům, a že se polepší tento stav tím, že dělníci, sjednocujíce se mezi sebou ve sdružení, výpomocná družstva, stávkami a účastí ve vládě stále víc a více působíce na pány a vládu, e počátku domohou se snížení pracovní doby a zvýšení mzdy, a na konec dosáhnou toho, že všechny prostředky výrobní pře­jdou do jejich rukou, a pak všecko bude dobře; nyní však že všecko jde, jak to má jiti, a změniti něco ilení třeba.
Odpověď ta nemůže se nezdáti neučenou a ob­zvláště Rusům nadmíru podivuhodnou. Za prvé, ani při nakladačích nebo ženách v továrně, ani při všech milionech jiných dělníků, kteří trpí těžkou, nezdravou, omamující prací, to, že prostředky vý­robní jsou v rukou kapitalistů, ničeho nevysvět­luje. Zemědělské výrobní prostředky těch dělníku, kteří žijí nyní na dráze, nejsou vůbec uchváceny kapitalisty: tito dělníci mají půdu, koně, pluh, brány, vše, čeho je třeba na vzdělání půdy; právě tak ženy, jež pracují v továrně, nejen nejsou k to­mu donuceny tím, že jim byly vzaly prostředky
výrobní, nýbrž naopak, -— odcházejí většinou proti přání starcích členů rodiny z domovů, kde jest je­jich práce velice třeba, a kde mají všecky pro­středky výrobní. Ve stejném stavu jsou miliony (‘člníkn i v Rusku i v jiných státech. Takže příčinu zuboženého stavu dělníků nijak nelze viděti v tom, že kapitalisté zabrali prostředky výrobní. Příčina jistě tkví v tom, co je vyhání ze vsi. To za prvé. Za druhé pak, vybaviti dělníky z tohoto stavu, ani v daleké budoucnosti, kdy věda slibuje toto vyba­vení, nijak nemohou — ani zmenšení pracovních hodin, ani zvýšení mzdy, ani slibované sespolečnění výrobních prostředků.
Vše to nemůže zlepšiti jejich stavu proto, že zuboženost stavu dělníků jak na dráze, tak i v to­várně na hedvábí, i v každé jiné továrně nebo zá­vodu, netkví ve větším nebo menším počtu praco­vních hódin (rolníci pracují, majíce svůj život za šťastný, někdy 18 hodin denně, i 36 hodin na­jednou), ani v malé mzdě, ani v tom, že železnice a továrna nepatří jim, nýbrž v tom, že dělníci jsou nuceni pracovati ve škodlivých, nepřirozených a často nebezpečných i zhoubných podmínkách měst­ského kasárenského života, plného pokušení a ne­mravnosti, a že jsou nuceni dělati práci cizí a nu­cenou.
Poslední dobou pracovních hodin ubylo a mzda vzrostla, ale tento úbytek hodin pracovních a zvýšení mzdy nezlepšily stavu dělníků, nemáme- íi na zřeteli jejich více přepyšnických návyků: ho­dinky s řetízkem, hedvábné šátky, tabák, víno, ho­vězí maso, pivo a t. p., nýbrž máme-li na zřeteli je­jich skutečný blahobyt, t. j. jejich zdraví a mrav­nost a hlavně jejich svobodu.
Ve známé mi továrně na hedvábné výrobky pracovali před 20ti roky 'hlavně muži po 14 hodin denně a vydělávali kolem 15 rublů; většinou ode­sílali tyto peníze svým lidem do vsi. Nyní pracují skoro vše ženy, pracují 11 hodin a vydělávají ně­které až 25 rublů za měsíc, průměrně více, než 15 rublů, a většinou všechny vydělané peníze, nepo­sílajíce jich domů, spotřebují zde hlavně na pa­rádu, pití a hýření. Zmenšení pracovních hodin jen zvětšuje dobu, kterou tráví po hospodách. To­též více méně se děje ve všech továrnách nebo zá­vodech. Všude, přes to, že ubylo hodin pracovních a zvýšena byla mzda, zhoršuje se, proti rolnickému . životu, zdraví, zmenšuje se průměrná délka ži­vota a mizí mravnost, jak nemůže býti ani jinak, je-li kdo odtržen od podmínek, jež nejvíce působí na mravnost, z rodinného života a svobodné rolni­cké práce, zdravé, rozmanité, která má smysl.
Jistě jest možno, co tvrdí někteří národní hospodáři, že s úbytkem hodin pracovních, zvět­šením mzdy a zlepšením zdravotních podmínek v továrnách zdraví dělníků a jejich mravnost se lepší proti tomu stavu, v němž dělníci byli dříve. Ba jest i možno, že poslední dobou a na některých místech jest postavení dělníků podle vnějších o- kolností lepší, než stav selského obyvatelstva. Ale to pochází, a to jen v některých místech, od toho, že vláda a společnost pod vlivem mínění vědy dě­lají všecko možné, aby zhoršili postavení selského obyvatelstva a zlepšili postavení obyvatelstva děl­nického. • _
Je-li postavení továrních dělníků v některých místech, a to jen vnějšími podmínkami, lepší, než postavení selských dělníků, dokazuje to jen, že
možno zubožiti všelijakým stěsňováním i sebe lepší (vnějšími podmínkami) život, a že není sebe nepři­rozenějšího a horšího postavení, k němuž by se ne­mohl přizpůsobiti člověk, zůstávaje v něm po ně­kolik pokolení.
Zbědovanost postavení továrního a vůbec měst­ského dělníka lietkví v tom, že dlouho pracuje a málo dostává, nýbrž že je zbaven přirozených pod­mínek životních v přírodě, je zbaven svobody, při­nucen k nesvobodné práci, cizí a jednotvárné.
A proto odpovědí na otázky,, proč tovární a městští dělníci jsou ve zbědovaném stavu, i jak to­mu odpomoci, nijak nemůže býti, že pochází to od toho, že kapitalisti ovládli prostředky výrobní, a že zlepší postavení dělníků: zmenšení hodin pracov­ních, zvýšení mzdy a sespolečnění prostředků vý­ři bních.
Odpověděti musíme na tyto otázky, ukážeme-li n? příčiny, které zbavily dělníky přirozených pod­mínek životních v přírodě a dohnaly je k tovární­mu nevolnictví, a ukážeme-li na prostředky, jimiž zbavíme dělníky nutnosti přecházeti ze svobodného vesnického života do nevolnického továrního.
A proto v otázce, proč dělníci ve městech jsou v zuboženém stavu, obsažena především otázka, ja­ké příčiny vyhnaly tyto lidi ze vsi, kde oni neb je­jich předkové žili a mohli by žiti i u nás v Rusku a i nyní ještě žijí takoví lidé, a co přihnalo a při- hání je proti jejich přání do továren a závodů.
Jsou-li však takoví dělníci, kteří žijí, jak tomu jest v Anglii, Belgii, Německu, už několik poko­lení v továrnách, ani ti nežijí tak ze své vůle, ný­brž proto, že jejich rodiče, dědové nebo pradědové byli něčím donuceni, aby změnili rolnický život,
/
který milovali, v život ve městě a v továrně, život, který se jim zdál těžkým. Selské obyvatelstvo z po­čátku násilně zbavovali půdy, praví K. Marx, vy­háněli a ožebračili, a potom mocí ukrutných zákonů mučili je na skřipci, žhavým železem, důtkami, chtějíce je podrobiti požadavkům soukromé práce. A proto otázka, jak vybaviti dělníký z jejich zubo­ženého stavu, zdálo by se, přirozeně splývá s otáz­kou, jak odstraniti ony příčiny, které vyhnaly již některé a i nyní vyhánějí a chtějí vyhnati ostatní z jejich postavení, jez tito lidé měli a mají za do­bré, a dohnaly a dohánějí do postavení, které oni pokládali a pokládají za špatné. r '
Národohospodářská věda však, ačkoliv uka­zuje mimochodem na příčiny, které vyhnaly děl- níky ze vsi, neobírá se otázkou, jak odstraniti tyto příčiny a všecku svoji pozornost věnuje zlepšení stavu dělníků v existujících továrnách a závodech, jako by předpokládala, že postavení dělníků v těch­to závodech a. továrnách jest něco nezměnného, co musí, ať to stojí co stojí, zůstávati pro ty, kteří jsou již v továrnách, a musí se udělati takovým pro ty, kdož ještě neopustili vesnice a zemědělské práce.
Nejen to, národohospodářská věda tak se pře­svědčila o tom, že všichni selští dělníci musejí nut­ně projiti postavením městského továrního dělníka, ^ že přes to, že všichni mudrci a básnící světa vždycky jen v rolnické práci viděli uskutečnění ideálu lid­ského štěstí, přes to, že všichni dělníci s nezvráce­nými návyky vždycky dávali a dávají přednost rol­nické práci před každou jinou, přes to, že tovární práce je vždycky nezdravá, jednotvárná, a rolnická nejzdravější, nejřozmanitější; přes to, že rolnická
práce .jest vždycky svobodná, t. j. že dělník podle své vůle. střídá práci a odpočinek, a práce v továrně, třeba by továrna patřila samýrn dělníkům, vždycky jest nucenou, v závislosti na stroji; přes to, že to­vární práce jest podružná, a rolnická základní, bez níž by nemohlo býti továren, národohospodářská . věda přece tvrdí, že nejen selští lidé netrpí přecho­dem ze vsi do města, nýbrž sami si toho přejí, u- silují o to.
»
V.
AC je sebe nesprávnější tvrzení lidí vědy, že blaho lidstva musí záležeti v tom právě, co se hlu­boce příčí lidskému citu, v jednotvárné, nucené, tovární práci, lidé vědy dospěli k nutnosti tohoto tvrzení zřejmě nesprávného, právě jako nutně do­spěli theologové k stejně zřejmě nesprávnému tvr­zení, že otroci a páni jsou různí tvorové, a že ne­rovnost jejich postavení bude odměněna v budou­cnosti.
Příčinou tohoto zřejmě nesprávného tvrzení jest, že lidé, kteří stanovili a stanoví these vědy, patří k zámožným třídám a tak přivykli podmín­kám, jež jsou jim výhodný a v nichž žijí, že nepři­pouštějí ani myšlenky, že by společnost mohla exi- stovati mimo tyto podmínky.
Životní podmínky, jimž zvykli lidé zámožných tříd, jsou hojná výroba rozmanitých předmětu, jichž potřebují pro své pohodlí a potěšení; a veliká výroba ta jest možná jen díky existujícím nyní to­várnám a podnikům při jejich nynějším zařízení. A proto lidé vědy, kteří patří k zámožným třídám.
uvažujíce o zlepšení postavení dělníků, vždycky předpokládají jen takové zlepšení, při němž továr­ní výroba zůstane touž, a proto zůstane také týmž pohodlí života, jehož využívají.
I nejpřednější lidé vědy, — socialisti, žáda­jíce, aby dělníkům úplně byly odevzdány prostřed­ky výrobní, při tom vždycky předpokládají, že po­trvá výroba v týchž nebo právě takových továrnách a s nynější dělbou práce, výroba stále těchže před­mětů nebo skoro těchže, jež se nyní vyrábějí.
Rozdíl podle jejich představy bude jen ten, ž«3 pak nikoliv pouze oni, nýbrž všichni budou mítí takové pohodlí, jež mají nyní pouze oni. Temně si představují, že při sespolecnění prostředků výrob­ních i oni, lidé vědy, i vůbec lidé vládnoucích tříd taktéž se účastní prací, ale hlavně jako řiditelové: kreslíři, učenci, umělci. Avšak jak a kdo bude dé- lati bělobu ve škraboškách, kdo budou topiči, ko^- kopy a zametači kloak, o tom buď pomlČují, buď předpokládají, že všechny ty věci budou tak zdoko­naleny, že i práce v kloakách a pod zemí budou pří­jemným zaměstnáním. Tak si představují hospo­dářský život i v utopiích druhu Bellamyho, i v lí­čených traktátech.
Podle jejich theorie dělníci tehdy, stále &e sdružujíce ve svazy, spolky, pěstujíce v sobě solidár- nost, dospějí posléze pomocí svazů, stávek a účasti v parlamentech toho, že ovládnou všechny prostřed- ky výrobní, zahrnujíc v to i půdu; a pak se budou tak dobře živiti, tak pěkně oblékati, takové budou mí ti zábavy v neděli, že dají přednost životu vc městě, prostřed kamení a komínů, — před životem vesnickým, na prostranství, prostřed rostlin a do­mácích zvířat, dají přednost jednotvárné, strojové
práci podle zvonku, před rozmanitou rolnickou prací, zdravou a svobodnou.
Ačkoliv předpoklad ten je stejně málo hodno­věrný, jako předpoklad theologu o ráji, jehož bu­dou užívati na onom světě dělníci za to, že tak mu­čivě pracovali na tomto světě, rozumní a vzdělaní lidé naší třídy přece věří v toto vzláštní učení, prá­vě jako dřívější učení a rozumní lidé věřili v ráj pro dělníky na onom světě.
A věří v to učenci i jejich učeníci, lidé zámo­žných tříd proto, že nemohou nevěřiti. Před nimi stojí dilemma: buď musejí viděti, že vše to, čeho *i- žívají ve svém životě, od železnice do sirek a ciga- íety, jest práce jejich bratří, která stojí mnoho ži­votů lidských, a že oni, neúčastňujíce se této práce a využívajíce jí, jsou velmi nečestní lidé, nebo mu­sejí věřiti, že vše, co se děje, děje se podle nezměn- ných zákonů národohospodářské vědy pro všeobec­ný blahobyt- V tom tkví vnitřní psychologická pří­čina, jež nutí lidi vědy, rozumné a vzdělané, ale ni­koliv osvícené, tvrditi tak zřejmou nepravdu, jako jest ta, že dělnému lidu jest lépe, aby zavrhl svůj šťastný a zdravý život v přírodě a šel hubiti svá tě­la i duše v továrnách a podnicích.
VI.
Ale i když připustíme tvrzení zřejmě nespráv­né a příčící se všem vlastnostem lidské přirozeno­sti, že lidem jest lépe žiti a pracovati v továrnách a ve městech strojní a nucenou práci, než ve vsi ruční práci svobodnou, i když to připustíme, i ten­krát právě ten ideál, k němuž, podle učení lidí vě*
dy, vede hospodářská evoluce, obsahuje v sobe ta­kový rozpor, který nijak nelze rozplésti. Ideálem tím jest, že dělníci, stavše se pány všech výrobních prostředků, budou užívati všech těch výhod a potě­šení, kterých požívají nyní jen zámožní lidé. Vši­chni se budou pěkně šatiti, bvdliti, dobře se živiti, všichni budou choditi při elektrickém světle po a- síaltu, choditi do koncertů a do divadel, čisti ne­viny, knihy, jezditi na motorech atd. Ale aby vši­chni užívali jistých předmětů, nutno rozděliti vý- r robu žádoucích předmětů a tedy určití, jak dlouho má pracovati každý dělník; jak to určití? •
Statistické údaje mohou určiti (a to velice ne­dokonale) potřeby lidí ve společnosti, spoutané ka­pitalismem, konkurencí a nouzí; ale žádné stati­stické údaje neukáží, kolik a jakých předmětů je třeba pro uspokojení potřeb lidí takové společnosti, v níž prostředky výrobní budou patřiti, samé spole­čnosti, to jest tam, kde lidé budou svobodni.
Potřeby v takové společnosti nijak nebude mo­žno určiti, protože potřeby v takové společnosti bu­dou nekonečněkrát větší, než možnost uspokojiti je. Každý bude si přáti míti vše to, co*mají nyní nej- bohatší, a proto určiti počet předmětů, jichž ta­ková společnost bude potřebovati, nijak není možno.
Kromě toho, jak získati souhlas lidí, aby pra­covali o předmětech, které jedni budou míti za po­třebné, druzí za nepotřebné nebo dokonce za úplně škodlivé ?
Není pochybnosti, že při nynějším pořádku společenském vyrábí se s větší hospodárností sil, díky strojům a hlavně dělbě práce, nejrozmanitěj­ší předměty, nadmíru složité a velice zdokonalené, jejichž výroba jest výhodná jejich pánům, a jichž
užívá ti shledáváme velice pohodlným a příjem­ným; ale to, že tyto předměty samy sebou jsou pě­kně udělány a udělány s malým vynaložením sil, že jsou výhodný kapitalistům a že my shledáváme, že jich potřebujeme, nedokazuje, že by lidé svobod­ní bez přinucení dále dělali tyto předměty. Není pochybnosti, že Krupp při nynější dělbě práce vel­mi rychle a dovedně dělá znamenitá děla, N. N. velmi rychle a dovedně pestré hedvábné látky, a S. S. voňavky, lesklé karty, pudr, který spásá pleť obličejovou, a Popov chutnou kořalku a t. p., že je to jak pro spotřebovatele těchto předmětů, tak i pro pány podniků, kde je vyrábějí, náramně výhod­né. Ale děla, voňavky a kořalka jsou žádoucny těm, kdož chtějí ovládnouti čínské tržiště, nebo mají rádi pijáctví, nebo se obírají zachováváním barvy obličejové, ale jistě jsou lidé, kteří shledají, že vý­roba těchto předmětů jest škodlivá. Ale i nemluví- meli o takových předrňětech, vždycky budou lidé, - kteří shledají, že výstavy, akademie, pivo, maso jsou nepotřebný a dokonce škodlivý. Jak donutiti tyto lidi, aby se účastnili výroby takových před­mětů ?
Ale i kdyby lidé dovedli nalézti prostředek zí- skati souhlas všech, aby vyráběli jisté předměty, — ač takového prostředku není a nemůže býti, kromě přinucení, — kdo ve svobodné společnosti bez ka­pitalistické výroby, bez konkurence nebo poptávky a nabídky, určí, na jaké předměty obrátiti síly: jakou přáei dříve, jakou později dělati? Zdali dříve stavěti sibiřskou dráhu a upevniti Port-Arthur a potom pořizovati okresní silnice, či opačně ? Co dří­ve opatřiti: elektrické osvětlení či zavodňování po­lí ? A potom ještě otázka, nerozřešitelná při svobodě
dělníků: kdo jakou bude dělati práci? Patrno, že všem bude příjemnější obírati se vědami nebo kre­slením, než býti topičem a čističem kloak. Jak v tomto rozdělení prací získati souhlas lidí ? *
Na tyto otázky neodpovídají žádné statistické údaje, ftešiti tyto otázky jest možno jen theoreti- (*ky, t. j. tak, že budou lidé, jimž bude dána moc, aby o všem tom rozhodovali. Jedni lidé budou ře- šiti tyto otázky, a druzí budou oněch poslouchati.
Ale kromě otázky o rozdělení a směru výroby a o volbě práce při sespoleěnění prostředků výrob­ních objevuje se ještě i hlavní otázka, o stupni děl­by práce, který může býti ustanoven ve společnosti socialisticky organisované.
Existující . nyní dělba práce jest podmíněna nouzí dělníků. Dělník se uvolí, že bude žiti celý ži­vot pod zemí, nebo dělati celý život setinu předmě­tu, celý život jednotvárně mávati rukama ve hřmo­tu strojů, jen proto, že bez toho nebude míti z čeho žiti. Ale dělník, který ovládá prostředky výrobní a proto netrpí nouze, jen z přinucení se může uvoliti, že bude v podmínkách dělby práce, které omamují a ubíjejí duševní schopnosti a v nichž lidé nyní . pracují. Dělba práce jest nepochybně velice výhod­ná a vhod lidem, ale jsou-li lidé svobodni, dělba práce jest možná jén po jistou, velice těsnou hra­nici, kterou už naše společnost dávno překročila.
Obírá-li se jeden vesničan hlavně obuvnictvím a žena jeho tkalcovstvím, a druhý vesničan orá, a třetí kuje, a potom si všichni, když nabudou ob­zvláštní zručnosti ve své práci, vyměňují své výrob- ky, je taková dělba výhodná všem, a svobodní lidé přirozeně rozdělují tak práci mezi sebou. Ale děl­ba práce, při níž řemeslník dělá celý iivot setina
předmětu, nebo topič v dílně pracuje při padesát i- stupňové teplotě nebo se zadvchuje škodlivými ply­ny, taková dělba práce jest nevýhodná lidem, pro­tože, vyrábějíc nicotné předměty, hubí nej draho­cennější předmět, život lidský. A proto taková dělba práce, jako ta, která jest nyní, může býti jen z přinucení. Rodbertus praví, že dělba práce komu­nisticky spojuje lidstvo. To je správno, ale spojuje lidstvo jen svobodná dělba práce, t. j. taková, při níž lidé dobrovolně si rozdělují práci. Rozhodli-li se lidé stavětí cestu, a jeden láme kámen, druhý jej vozí, třetí rozbíjí atd., taková dělba práce .spo­juje lidi. Ale staví-li se nezávisle na přání, někdy i proti přání dělníků strategická dráha, nebo Eiffe- lova věž, nebo všechny ony hlouposti, jimiž jest plna pařížská výstava, a ten dělník jest nucen do* bývati litinu, ten přivážeti uhlí, ten liti tuto litinu, ten káceti stromy, otesávati je, nemaje ani potuchy o účelu předmětů, na nichž pracuje, taková dělba práce nejen nespojuje dělníky mezi sebou, nýbrž naopak, roztrhuje je.
A proto lidé při sespolečnění prostředků prá­ce, budou-li svobodni, osvojí si jen takovou dělbu práce, při níž blaho této dělby bude větší, než zlo, které bude dělníkovi způsobovati.
A ježto každý člověk přirozeně vidí blaho v rozšíření a rozmanitosti své činnosti, jest patrně taková dělba práoe, jaká jest nyní, nemožná ve svobodné společnosti. A jakmile se změní nynější dělba práce, zmenší se (á to velmi značně) také vý­roba předmětů, jichž my nyní užíváme^ a jichž (má se za to, že v socialistickém státě) bude užívati celá společnost.
Předpokládati, že při sespolečnění výrobních
prostředků zůstane tatáž hojnost předmětů, vyrá­běných pomocí nucené dělby práce, jest právě tak, jako předpokládati, že při osvobození od nevolni- ckého práva zůstanou tytéž domácí orkestry, sady, koberce, krajky, divadla, které pořizovali nevol* níei. Takže předpoklad, že při uskutečnění sociali­stického ideálu všichni lidé budou svobodni a zá­roveň budou užívati všeho toho, nebo skoro všeho toho, čeho užívají nyní zámožné třídy, obsahuje v sobě zřejmý vniterní rozpor.
VII.
«•
Opakuje se úplně totéž, co bylo za nevolni- ckého práva. Jako tehdy většina majitelů nevolní­ků a vůbec lidí zámožných tříd, i když neuznávali postavení nevolníků za úplně dobré, navrhovali pro nápravu jen takové změny, jež neporušovaly hlavní výhody statkářovy, tak i nyní lidé zámožných tříd, uznávajíce, že postavení dělníků není úplně dobré, navrhují pro nápravu jén to, co neporušuje výhod­ného postavení lidí zámožných tříd. Jako tehdy zámožný statkář mluvil o otcovské moci a radil, jako Gogol, statkářům, aby byly dobří a starali se o své nevolníky, ale ani nepřipouštěl myšlenky
o osvobození, které se mu zdálo škodlivým a ne­bezpečným, zrovna tak i nyní většina zámožných ‘ lidí naší doby radí jranům, aby pečovali o blaho svých dělníků, ale zrovna tak nepřipouští ani myšlenky o takové změně uspořádání hospodář­ského života, při níž by dělníci .byli úplně svo­bodni.
4 * A právě jako' tehdy : přední liberální lidé," u­
znávajíce postavení nevolníků za nezměnné, žádali od vlády omezení moci pánů a souhlasili 6 rozči­lením dělníků, tak i nyní liberálové naší dobv, uznávajíce stávající pořádek za nezměnný, žádají od vlády omezení kapitalistů a továrníků, a sou­hlasí se svazy, stávkami a vůbec nespokojeností dělníků. A právě jako tehdy nejpřednější lidé žá­dali osvobození nevolníků, ale i v návrhu ponechá­vali je v závislosti na majitelích půdy, statkářích, nebó v závislosti na obrocích a daních, tak i nyní nejpřednější lidé žádají osvobození dělníkův od kapitalistů, sespolečnění prostředků výrobních, ale při tom nechávají dělníky v závislosti na nyněj­ším. roztřídění a dělbě práce, které, podle jejich mínění, musejí zůstati nezměnny. Učení národoho­spodářské vědy, jímž se řídí, ač nevnikají v podrob­nosti jeho, všichni zámožní lidé, kteří sebe poklá­dají za osvícené a přední osoby, zdá se při povrch­ním pohledu liberálním, ba radikálním, obsahujíc v sobě útoky na bohaté třidy společnosti, ale v pod­statě učení to jest. nadmíru konservativní, hrubé a ukrutné. Tak nebo jinak, ale lidé vědy a za nimi i všechny zámožné třídy chtějí stůj co stůj zachrá- niti nynější roztřídění a rozdělení práce, jež umož* iiuje vyráběti ono veliké množství předmětů, jichž užívají. Nynější hospodářské uspořádání lidé vědy, a za nimi i všichni lidé zájnožných tříd na­zývají kulturou a vidí v této kultuře: železnicích, telegrafech, telefonech, fotografiích, Eontgenových paprscích, klinikách, výstavách, a hlavně všem po­hodlí komfortů, něco tak posvátného, že nepřipou­štějí ani myšlenky o takových změnách, které by mohly odstraniti vše to i jen malou část těchto vymožeností. Vše možno změniti podle učení této
Knihovna Rozhled A. XXXU.
vždy, jen ne to, co nazývají kulturou. A zatím je stále více a víee zřejmo2 že tato kultura může exi- stovati jen díky přinucení dělníků k práci. Ale lidé vědy jsou tak přesvědčeni, že kultura ta jest nej- větší štěstí, že směle říkají opak toho, co kdysi ří­kali právníci: fiat justitia — pereat mundus.*) .Nyní však říkají: fiat cultura — pereat justi­tia.3) A nejen fíkají, nýbrž i jednají tak. Vše možno změniti i v praxi, i v theorii. Ale jen ne kulturu, ne vše to, co se děje v závodech, továr­nách, a hlavně prodává se v obchodech.
Myslím však, že lidé osvícení, vyznávající kře­sťanský zákon bratrství a lásky k blížnímu, musí říci pravý opak:
i Znamenité jest elektrické osvětlení, telefony, výstavy a všechny sady Arkadie se svými koncerty a představeními, všechny cigáry a krabičky se sir­kami, i šle i motory; ale ať zaniknou a to nejen ony, nýbrž i železnice a všechny tovární kartouny a sukna ve světě, je-li ná jejich výrobu třeba, aby J'Vioq lidí bylo v otroctví a po tisících hynuli v to­várnách, jichž je- třeba na výrobu těchto předmětů. Je-li třeba k tomu, aby Londýn nebo Petrohrad byly osvětleny elektricky, nebo k tomu, aby byly vystavěny* budovy výstavní, neb aby byly krásné barvy, neb aby rychle a mnoho tkali krásné látkv, je-li k tomu třeba, aby zahynulo nebo se ukrátilo * a zničilo sebe menší množství životů (a statistika nám ukazuje, jak mnoho jich hyne), nechť osvět­lují Londýn* a Petrohrad plynem nebo olejem,
nechť nebude žádné výstavy, nechť nebude barev, látek, ale jen, aby nebylo otroctví a vyplývajících z něho ztrát lidských životů. Opravdu osvícení lidé vždycky spíše se odhodlají vrátiti se k jízdě koňmo a na nákladech, ba i ke kopání země kůly a ru­kama, než jezditi po železnicích, které pravidelně rdousí tolik a tolik lidí do roka jen proto, že ma­jitelé drah shledávají, že jest výhodnější platiti ro­dinám zabitých náhradu, než poříditi dráhy tak, aby nemohly rdousiti lidi, jak se děje v Chicagu. Heslem lidí opravdu osvícených není: fiat culturá
pereat justitia, nýbrž: fiat justitia — pereat cultura.
Ale kultura, užitečná kultura, se ani nezničí.
žádném případě se nestane, aby lidé zase kopali půdu kůly a svítili si loučí. Ne nadarmo lidstvo při svém otrockém zřízení udělalo tak velké po­kroky v technice.
Pochopí-li jen lidé, že nelze využívati pro své potěšení života svých bratří, dovedbu užiti všech úspěchů techniky tak, aby nehubili životů svých bratří, dovedou uspořádati život tak, aby užívali všech těch vydobytých nástrojů moci nad přírodou, jichž možno užívati, neudržujíc v otroctví svých bratří.
VIII.
Představme si člověka ze země docela nám cizí, který nemá ponětí o naší historii a našich u- zákoněních, jehož bychom se otázali, ukázavše mu náš život v rozličných projevech jeho, — jaký vidí hlavní rozdíl mezi způsobem života lidí naší spo­lečnosti ? *
Hlavní rozdíl ve způsobu života lidí, na nějž ukáže takový člověk, bude to, že jedni, — malý počet lidí, — 8 čistýma bílýma rukama, dobře ae živí, šatí, bydlí, velice málo a lehce nebo vůbuc nepracují a jen se baví, promrhávajíce na tyto zá­bavy miliony těžkých pracovních dnů jiných lidí; druzí však, vždycky špinaví, chudě oblečení, chudě bydlící a chudě se živící, s mozolnýma, špinavý­ma rukama, neustále, od rána do večera, někdy všechny noci pracují na ty, kdož ničeho nedělají a stále se baví.
Je-li těžko mezi nynějšími otroky a otrokáři udělati stejně přesně oddělující čáru, jako je ta, která oddělovala dřívější otroky od otrokářů, a jsou-li mezi otroky naší doby takoví, kteří jsou jen dočasně otroky a potom se stávají otrokáři, nebo takoví, kteří jsou v touž dobu i otroky, i otro­káři, — toto smísení těch i oněch v bodech dotyku neoslabuje správnosti mínění, že všichni lidé naší doby rozdělují ^e na otroky a pány — stejně ur­čitě, jako, nehledíc na soumrak, plný den se roz­děluje na den a noc.
Nemá-li otrokář naší doby otroka Ivana, kte­rého může poslati clo záchodové jámy, aby čistil jeho výkaly, má 3 rubly, kterých tak potřebují sta Ivanů, že otrokář naší doby může vybrati libovol­ného ze sta Ivanů a obšfastniti jej tím, že mu dá přednost před jinými a dovolí mu lézti do jámy.
Otroky za naší doby jsou nejen všichni ti to­vární a horní dělníci, kteří, aby existovali, musejí se prodávati v plnou moc pánů továren a dolů, o- troky jsou i skoro všichni majitelé půdy, kteří ne­skládajíce rukou, na cizích polích pracují o cizím obilí a sklízejí je v cizí humna, nebo obdělávají
svá pole jen za tím účelem, aby upláceli procenta bankéřům z nesplatitelných dluhů, — stejnými otroky jsou i všichni nesčíslní lokajové, kuchaři, panské, podomci, kočí, lázeňští sluhové, číšníci a t. p., kteří po celý svůj život konají povinnosti, jež se úplně příčí lidské bytosti a jsou protivný jim samým. Otroctví existuje v plné síle, ale ne­jsme si ho vědomi, právě jako si nebyli vědomi v Evropě koncem XVIII. století otroctví nevolni- ekého práva.
Lidé té doby se domnívali, že postavení lidí povinných obdělávati pánům půdu a poslouchati je bylo nutnou hospodářskou podmínkou životní, a nenazývali tohoto postavení otroctvím. A jako kon­cem XVIII. století lidé Evropy začali trochu chá- pati, že postavení sedláků, kteří byli úplně v moci pánů, že postavení, jež se dříve zdálo býti přiro­zenou a nutnou formou hospodářského života, jest nedobré, nespravedlivé a nemravné a vyžaduje změny, tak i nyní začínají lidé naší doby chápati, že postavení nádenníků a dělníků, jež se dříve zdálo úplně zákonným a normálním, není takové, jakým by mělo býti, a vyžaduje změn.
Stav otroctví naší doby jest nyní úplně v ta­kové fási, v jaké bylo nevolnické právo v Evropě koncem XVIII. století, a u nás (v Rusku) i ne­volnictví v Americe v druhé čtvrti XIX. století. Otroctví dělníků naší doby jen začínají si uvědo- movati přední lidé naší společnosti: většina jest vsak ještě úplně přesvědčena, že mezi námi není otroctví. ! •
Lidi naší doby udržuje v tomto nechápání svého postavení i ta okolnost, že jsme právě teprve odstranili v Rusku a Americe otroctví. Ve skuteč-
— 88 —
t
nosti věak zrušení roboty a otroctví bylo jen zru­šením zastaralé formy otroctví, která se stala ne­potřebnou, a záměnou za tvrdší formu otroctví, která zachvátila větší množství otroků proti dřívěj­šímu. Zrušení roboty a otroctví bylo podobno tomu, co dělali krymští Tataři se svými zajatci, když ri vymyslili, že jim rozřežou podešve a nasypou tam rozřezané štětiny. Provedše na nich tuto operaci, sňali jim klády a pouta. Zrušení nevolnického prá­va v Eusku a otroctví v Americe, až odvolalo dří­vější formu otroctví, nejen nezničilo samé pod­staty jeho, nýbrž vykonáno až tehdy, kdy štětinu v podešvích roztrhla vřed, a můžeme býti úplně jisti, že bez pout a bez klád zajatci neutekou a bu­dou pracovati. (Seveřané v Americe směle žádali zrušení starého otroctví proto, že mezi nimi nové
peněžní otroctví už ajevně zachvátilo lid. Jižní však neviděli ještě zřejmých příznaků nového otro­ctví a proto se nechtěli odhodlati, aby zrušili staré otroctví). .
U nás v Eusku bylo zrušeno nevolnické právo až tehdy, když už všechny pozemky byly zabrány. Byla-li však sedlákům dána půda, byly jim nalo­ženy daně, které vystřídaly otroctví zemědělské.
Evropě daně, které držely lid v otroctví, začaly zrušovati až tehdy, když lid byl zbaven půdy, od­strčen od rolnické práce a pomocí nákazy měst** skými potřebami uveden v úplnou závislost na ka1 pitalistech. Až tehdy v Anglii bylo zrušeno clo na obilí. Nyní začínají zrušovati daně dělníků v Ně­mecku a jiných zemích, převádějíce je na bohaté jen proto, že většina lidu už jest v moci kapitali­stů. Jeden prostředek poroby zrušují teprve tehdy, když jej druhý již vystřídal. Prostředků těch jest několik. A ne-li jeden, tedy druhý a někdy několik těchto prostředků najednou drží lid v otroctví, t. j. dávají mu to postavení, že jedna malá část lidí má plnou moc na práci a životy velkého množství lidí. V tomto porobení většiny lidu malou čásíí právě tkví hlavní příčina ubohého stavu lidu. A proto prostředek, jímž by bylo zlepšiti postavení dělníků, musí záležeti v tom, abychom za prvé u- znali, že mezi'námi existuje otroctví, a to nikoli v nějakém přeneseném, metaforistickém smyslu, nýbrž otroctví v nejprostším a nejpřímějším smy­slu, které drží jedny lidi — většinu, ve smyslu druhých— menšiny, a za druhé v tom, abychoín, uznajíce tento stav, nalezli příčiny porobení jed­něch lidí drtíhými, a za třetí, naleznuvše tyto pří­činy, abychom je odklidili.
IX.
zálež i* otroctví naší doby? Co, jaké aí- ly porobují* Jedny lidi druhým? Otážeme-li se všech dělníků, jak v Rusku, tak v Evropě a Ame­rice, jak v továrnách, tak i ná rozličné jpráci ná­mezdní ve městech i vesnicích, co přimělo lidi, aby vyvolili toto postavení, v němž jsou, — všichni řeknou, že přivedlo je k tomu, buď to, .že nemají půd v. na níž bv mohli a chtěli žiti i DracovatL (to řeknou všichni ruští dělníci a velmi mnozí z evropských); buď to, že od nich žádají daní, jak přímých tak nepřímých, jež nemohou zaplatiti ji­nak, než konají-li cizí práci; nebo ještě to, že udr­žují je v továrnách -pokušení navyklého většího
přepychu, jež si osvojili a jimž mohou jen vyhově­li, prodajíli svou práci a svou svobodu.
Dvě první okolnosti: nedostatek půdy a daní jaksi zahánějí člověka do nevolnictví, třetí okol­nost pak, — neuspokojené zvětšené potřeby zalá- kají jej do tohoto stavu a udržují jej v něm.
Možno si představiti podle návrhu Henry Ge- orgea vybavení půdy z práva osobního vlastnictví, a proto odstranění první z příčin, které zahánějí Jidi do otroctví, nedostatku půdy. Taktéž možno si představiti i zrušení daní, přenesení jich na bo­haté, jak to laké děje nyní v některých zemích; ale nelze si ani představiti při nynějším hospodář­ském utřídění takový stav, při němž by se mezi bo­hatými lidmi neujímaly návyky života, stále víc a více rozkošnické a škodlivé, ani toho, že by ná­vyky ty nepřecházely pomalu, stejně nutně, ne­udržitelně, jako voda do suché půdy, do dělných tříd, které se stýkají s bohatými, a nestávaly se takovými potřebami dělnických tříd, za něž, chtě­jíce je uspokojiti, by dělníci nebyli ochotni pro- dati svou svobodu.
Takže tato třetí okolnost přes svou libovol- nost, t. j. přes to, že člověk, zdálo by se, mohl by se nepoddávati pokušením, a nehledíc na to, že věda naprosto neuznává této okolnosti za příčinu zuboženého stavu dělníků, — okolnost ta jest nej­silnější, neodstranitelnou příčinou otroctví.
Dělníci, žijíce blízko bohatých lidí, vždycky se nakazí novými potřebami a dostávají možnost uspokojiti tyto potřeby jen tou poměrou, kterou odevzdávají nejúsilovnější práci za toto uspokoje­ní. Takže dělníci v Anglii a Americe, dostávajíce někdy desetkrát yíce, než jest nutno na existenci,
zůstávají právě takovými otroky, jakými byJi dříve.
Tři příčiny, podle výkladu samých dělníku, způsobují ono otroctví, v němž jsou; a dějiny po­roby dělníků a skutečný jejich stav potvrzují správnost tohoto výkladu.
Všechny dělníky přivedly do jejich nyněj­šího stavu a udržují je v něm^ tyto tři příčiny. Příčiny ty, působíce z různých stran na lidi, jsou tíikové, že ani jediný člověk nemůže ujiti jejich přemoci. Rolník, nemaje vůbec půdy nebo dosta­tečného množství, vždycky bude donucen, aby st* mohl živiti z půdv, dáti se do trvalého nebo do­časného otroctví těm, kdož mají půdu v moci.
Dobudfe-li tak neb onak tolik půdy, že bude s to, aby se na ní živil svou prací, budou od něho přímo nebo nepřímo žáda ti-takové daně, že bude opět nucen dáti se do otroctví, aby je splatil.
Přestanc-li obdelávati půdu, aby se zbavil otroctví na půdě, a bude se obírati řemeslem, žije na cizí půdě a vyměňuje své výrobky za potřebné předměty, donutí jej s jedné strany daně, s druhé konkurence kapitalistů, kteří vyrábějí tytéž před­měty, jako on, zdokonalenými nástroji, dáti se do trvalého nebo dočasného otroctví kapitalistovi. Mohl-li by vsak, pracuje u kapitalisty, s ním ve­jiti ve svobodné styky, při nichž by neniusil obě- tovati svou svobodu,, jistě přinutí jej návyky no­vých potřeb, které si osvojil, aby to udělal.
Takže tak neb onak dělník vždycky bude v otroctví u těch lidí, kteří rozhodují o daních, půdě a předmětech, jichž nutně potřebuje, aby uspokojil své potřeby.
\ m. •
Xěmečtí socialisté nazvali soubor podmínek, jež podrobují dělníky kapitalistům, železným záko­nem nizdv, rozumějíce slovem „železnýu, že zá­kon ten jest něco nezměnného. Ale v podmínkách těchto není nic nezměnného. Podmínky ty jsou jen následky lidských ustanovení o daních, o půdě a hlavně o předmětech potřeby, t. j. o vlastnictví. Uzákonění však ustanovují a.mění lidé. Takže ne* 7 způsobují otroctví lidí nějaké železné, sociologické zákony, nýbrž uzákonění. V daném případě otro­ctví naší doby velice zřejmě a určitě bylo způsobe­no nikoliv nějakým železným elementárním záko­nem, nýbrž lidskými uzákoněními: o půdě, o da­ních a o vlastnictví. Jest jedno uzákonění, že každé množství půdy může býti předmětem vlastnictví soukromých osob, může přecházeti od osoby k oso­bě dědictvím, odkazem, prodejem; jest druhé u- zákonění, že každý člověk musí bezpodmínečně pla- titi daně, jichž od něho žádají; a jest třetí uzáko­nění, že každé množstyí předmětů jakýmkoliv způ­sobem nabytých, tvoří neódňatelné vlastnictví lidí, kteří je mají; a následkem těchto uzákonění exi­stuje otroctví.
Všechna ta uzákonění jsou nám tak obvyklá, žc se nám zdarjí býti tak přirozenými podmínkami lidského života, o jejichž nutnosti a správnosti ne­může býti pochybnosti, jakými se zdála býti za starodávna uzákonění o nevolnickém právu a otro­ctví; a nevidíme v nich nic nesprávného. Ale. jako přišel čas, kdy lidé, uviděvše zhoubné následky uevolnického práva, přišli v pochybnosti o správ-
.'43 —
m
nosti a nutnosti uzákonění, která je utvrzovala, právě tak i nyní, když byly zjevný zhoubné násled­ky nynějšího hospodářského utřídění, mimovolne se vtírá pochybnost o správnosti a nutnosti uzá­konění o půdě, daních a vlastnictví, která mají v zápětí tyto následky.
Jako se dříve tázali, je-li spravedlivo, aby jedni lidé patřili druhým, a aby tito lidé neměli nic svého, nýbrž všechny výtěžky své práce ode­vzdávali svým majitelům: tak i nyní my se mu­síme sebe otázati, zdali je spravedlivo, že lidé ne­mohou užívati půdy, která jest pokládána za vlast­nictví jiných lidí? Je-li spravedlivo, že lidé ode­vzdávají druhým ve formě daně ony části své práce, jichž od nich žádají? Jeli spravedlivo, že li­dé nemohou užívati předmětů, které jsou pokládá­ny za vlastnictví jiných?
Zdali jest pravda, že lidé nesmějí užívati pů­dy, když jest pokládána za vlastnictví lidí, kteří jí nezpracovávají?
Praví se, že bylo ustanoveno toto uzákonění proto, že pozemkové vlastnictví jest nutnou pod­mínkou rozkvětu rolnictví,


Slyšeli jste, že říkáno bylo: Oko za oko, a zub za zub. (Matouš V, 38 a Exodus XXI, 24).

Jáť pak pravím vám: Abyste neodpírali zlé­mu. Ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jje- mu i druhého (39).

A tomu, kdož se s tebou chce souditi, a sukni tvou vzíti, nech tnu i pláste (40).

A nutil-li by tě kdo míli jednu, jdi s ním dvě (41).

Každému pak prosícímu tebe dej, a od toho, kterýž béře tvé věci, zase nežádej (Lukáš VI, 30).

A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte (31).

Všichni pak věřící byli pospolu, a měli vše­cky věci obecné (Skutkové apoštolů II, 44).

I pravil Ježíš: Když bývá večer, říkáte: Jasno bude, nebo se červená nebe (Matouš XVI, 2).

A ráno: Dnes bude nečas, nebo se červená za­smušilé nebe.

Pokrytci, způsob zajisté nebe rozsouditi .umí­te, znamení pak časů těchto nemůžete? (3).

Všichni, kteříž meč berou, od meče zahynou (Matouš XXVI, 52).

*

Knihovna Rozhledů XXXII. 1*

System, podle něhož jednají všichni národové světa, je založen na nejhrubším klamu, 11a nejhlub­ší nevědomosti nebo na spojení obou: takže žádné změny zásad, na nichž se drží tento svstem, ne­mohou způsobiti dobro lidem; naopak,, praktické následky jeho musí vždycky býti zlé a stále způso- bovati zlo. Robert Owen.

*

Velmi mnohému jsme se naučili a zdokonalili poslední dobou velkou vymoženost civilisaee, dělbu práce; dáváme jí toliko lživý název. Vyjádřujeme-li se správně, musíme říci: není rozdělena práce, ný­brž lidé jsou rozděleni na částice lidí, rozlomeny na maličké kousíčky, na drobty; takže malá část soudnosti, která zůstala v člověku, nestačí, aby u- dělal celý špendlík nebo celý hřebík, a vyčerpává se tím. že udělá hrot špendlíku nebo hlavičku hře­bíku. Pravda, jest to dobré a žádoucné dělati mno­ho špendlíků za den; ale kdybychom jen mohli vi- děti, jakým pískem je uhlazujeme — pískem lid­ské duše, pomyslili bychom si o tom, že je to také nevvhodné.

Možno uvězniti, muciti lidi, zapřáhati je jako dobytek, zabíjeti je jako letní mouchy, a přece ta­koví lidé v jistém smyslu, v. nejlepším smyslu, mohou zůstávati svobodnými. Ale rdousiti v nich nesmrtelnou duši, dusiti je a dělati z dětských vý­honků jejich lidského rozumu hnijící okleštky, užívati jejich masa a kůže na řemeny, aby hnali řtroje, — tu je skutečné otroctví. Jen toto ponížení a změnění člověka ve stroj nutí dělníky šíleně, podvratně a nadarmo bojovati za svobodu, jejíž podstaty sami nechápou. Rozhořčení jejich proti

bohatství a proti pánům není způsobeno hladem, není způsobeno uraženou hrdostí (tyto dvě příčiny měly svůj účinek vždycky; ale zásady společenské nebyly nikdy tak otřeseny, jako nyní). Nejde o to, že se lidé spatně živi, nýbrž o to, že nepociťují ra­dosti z práce, pomocí' níž si opatřují chléb, a proto se dívají na bohatství jako na jediný prostředek radosti.

Nejde o to, že lidé trpí, opovrhují-li jimi vyšší třídy, nýbrž o to, že nemohou snésti své vlast­ní opovržení k sobě za to, že cítí, že práce, k níž jsou odsouzeni, je ponižující, znemravňuje je, dělá je ně* čím, co jest méně, než lidé. Nikdy vyšší třídy ne­projevovaly tolik lásky a sympatie nižším, jako nyní, a zatím nikdy nebyly jimi tak nenáviděny.

Ruskin.
















































Úvod

Asi před patnácti roky sčítání obyvatelstvy t Moricvč vybudilo ve mně řadu myšlenek a citů, ,ktcré jsem jak jsem uměl, vyjádřil v knize, na­depsané : „C o máme d ě 1 a t i ?" Koncem minu­lého roku 1899. znova jsem promyslil tytéž otázky, a odpovědi, k nimž jsem dospěl, zůstaly tytéž, jako y knize: ,,<> o máme d ě 1 a t i ?"; ale poněvadž se mi zdá, že za, těchto 15 let měl jsem příležitost promysliti předmět, který jsem rozebíral v knize: „(V) máme dělati klidněji a podrobněji, ve spo­jení s rozšířenými učeními přítomnosti, — před­kládám čtenářům nové důvody, které vedou k týmž odpovědím dřívějším. Myslím, že důvody ty mohou býti užitečný lidem, kteří upřímně se snaží, aby si ujasnili své postavení ve společnosti a jasně určili mravní povinnosti, které vyplývají z tohoto postavení a proto je otiskuji.

Základní myšlenkou, jak oné knihy, tak i to­hoto článku, jest zamítání násilí. Toto zamítání

jsem pochopil a poznal z evangelia, kde nejjasněji vyjádřeno slovy: „vám říkáno bylo: oko za oko... t. j. nás učili užívati násilí proti násilí, ale já učím vás: nasaďte druhé líce, když vás bijí, t. j. snášejte násilí, ale nedělejte ho." Yím, že tato ve­liká slova, díky výkladům liberálův i církve, lehko­myslně zvráceným a navzájem souhlasným, budou většině tak řečených vzdělaných lidí důvodem, abjr nečetli článku nebo předpojatě se k němu chovali, ale přes to dávám tato slova do epigrafu přítomné­ho článku. • *

TSTemohu zamez i ti, aby lidé, kteří sebe nazý­vají vzdělanci, nepokládali evangelské učení za za­staralé řidítko života, které se dávno lidstvu pře- žilp. Jde mi o to, abvch ukázal na pramen, z něhož jsem čerpal poznání pravd}', kterou si lidé ještě dávno neuvědomili a která jediná může zbaviti lidi jejich útrap. To také činím.

i

28. června 1900.

Známý vážný, který slouží při moskevsko-ka- zaňské cl raze, za hovoru mi vypravoval, že ven­kovští dělníci, kteří nakládají zboží na jeho váhy, pracnjí 36 hodin najednou.

Ačkoliv jsem úplné věřil v pravdomluvnost vypravovatelovu, nemohl jsem mu uvěřiti. Myslil jsem, že se buď mýlí, buď přehání, nebo něčeho nechápu.

Ale vážný mi tak podrobně vy právěl o pod­mínkách, za jakých sev děje tato práce, že nebylo možno pochybo vat i. Podle jeho vypravování je ta­kových nakladačů na moskevsko-kazaňské dráze 250. Všichni jsou rozděleni 11a party po pěti a pracují akordem, dostávajíce po 1 rublu a po 1 rublu 15 kopejkách za 1000 (judu (40.000 liber) naloženého nebo složeného zboží. Přicházejí po rá­nu, pracují den a noc na vykládání a hned po u- plynutí noci, z rána, jdou nakládat a pracují ještě jeden den. Takže za dva dnv spí jednu noc. Práce jejich záleží v tom, že svalují a převážejí žoky po ?, 8, až po 10 pudech. Dva navalují je na záda ostatním třem, a ti nosí. Vydělají takovou prací na svou výživu méně než rubl za den. Pracují stále, beze svátků.

Vypravování vážného bylo tak podrobné, že nebylo možno pochybovati o něm, ale já se přece rozhodl, že ne na vlastní oči přesvědčím a jel jsem na nákladní stanici.

Našed na nákladní stanici svého známého, řekl jsem mu, že jsem přijel podívat se na to, o čem mi vypravoval.

  • Ať jsem to povídal komu povídal, nikdo nevěří, řekl jsem.

  • Nikito, neodpovídaje mi vážný obrátil se k někomu v budce: — pojď sem!

Ze dveří vyšel vysoký, hubený dělník v otr­haném spodním šatě.

  • Kdy jste přišli do práce?

  • Kdy? Včera ráno,

-— A v noci kde jste byli ?

  • Tof se ví, při skládání.

  • V noci jste pracovali? — otáza] jsem se

» - V * /

W ja-

  • Toť se ví, že pracovali.

  • A nyní kdy jste sem přišli ?

  • Po ránu jsme přišli, kdy jindy?

A kdy přestanete pracovat i ?

  • Až nás pustí, tehdy přestaneme.

Přistoupili ještě čtyři z dělníků, kteří tvoří

partu z pěti osob.

Všichni byli bez kožichů v roztrhaných spod­ních šatech, přes to, že bylo 20 stupňů mrazu,

Vyptával jsem se jich na podrobnosti jejich práce, udivuje je patrně zájmem, který jsem pro­jevoval k věci tak prosté a přirozené, jak ee jim gdálo, jako jest jejich 36bodinná práce,

Všichni byli vesničané, dílem moji krajané, tttlští; byli tu orlovští, byli tu i voroněžští. Bydlí

- li -

v Moskvě po bytech, někteří a rodinami, většinou však sami. Ti, kteří tam bydlí bez rodin, posílají vydělané peníze'xlonui.

Stravují se všichni porůznu u domácích. Strava jijn přijde po 10 rublech za měsíc, jedí maso vždycky, nezachovávajíce postu.

Jsou v práci nikoliv 30 hodin veskrz, nýbrž ▼ždy více, protože na chůzi z bytu a zpátky ubude více než půl hodiny, a kromě toho často je zadr­žují na práci přes ustanovený čas. Vydělávají na takové 37hodinné práci, neodeČteme-li stravy, 25 rubhi měsíčně.

Na otázku mou: proč dělají takovou těžkou (trestaneckou) práci, mně odpovídají:

  • A kam bychom se poděli F

  • Ale proč pracovati 36 hodin najednou? Což nelze udělati to tak, abyste pracovali střídavé?

  • Tak poručí.

  • Ale proč pak jste s tím srozuměni ?

.Proto jsme s tím srozuměni, že se musíme živiti. Nechceš — běž. Na hodinu, se opozdíš a Jfcodí ti na hlavu vysvědčení a marš, a na tvé.mí- fto deset lidí jest ochotno,

Pělníci byli mladí lidé, jeden toliko byl starší, bezpochyby přes 40 let. Všichni měli obli­čeje vyhublé, umdlené a unavené oči, jako by se byli napili (lihoviny). Vyhublý dělník, s nímž prvním jsem se dal do řeči, zvláptě mne překvapil tímto zvláštním unaveným vzezřením. Otázal jsem se ho, nepil-li nyní ?

Nepiju, odpověděl, jato vždycky ijerozmýřle* jí$e se odpovídají na tuto otázku lidé, kteří skuté- žně nepijí.

Ani tabáku nekouřím, dodal.

A drazí pijí? otázal jsem se.

Pijí. Přinášejí sem (kořalku).

Práce není lehká. Všechny síly musíme vyna­ložit i, řekl o něco starší dělník.

Dělník ten i nyní se napil, ale toho nebylo nikterak znát i.

Pohovořiv ještě s dělníky, šel jsem se podívat na skládání. Prošed mimo dlouhé řady všelijakého zboží, přistoupil jsem k dělníkům, kteří zvolna" tlačili naloženy vagon. Posunovati vagony a ci- stiti platformy od sněhil dělníci jsou povinni de- lati bezplatně, jak jsem se dověděl potom. To stojí i v platébnífn řádu. Dělníci byli lidé právě tak otr­haní a vyhublí, jako. ti, s nimiž jsem mluvil. Když dotlačili vagony na místo a zastavili se; přistoupil jsem k nim a otázal jsem se, kdy vstali na práci a kdv obědvali.

m*

Odpověděli mi, že vstali na práci v 7 hodin a obědvali zrovna teď. Tak toho práce vyžadovala, ne pustili jich.

  • A kdy vás pustí?

  • A jak to jde, jindy i do 10 hodin, odpoví­dali dělníci, jakoby se chlubili, že vydrží praco- vati.

Vidouce můj zájem o jejich postavení, dělníci mě obklopili a několika hlasv, patrně přijímajíce mě za představeného, sdělovali se mnou to, co pa­trně bvlo hlavním jejich předmětem nespokoje­nosti, totiž, že místnost, v níž by se mohli někdy •mezi denní prací a začátkem noční ohřáti a někdy se prospati na hodinu, byla těsna, Všichni proje- \ ováli velkou nespokojenost s touto těsnotou.

  • Schází se 100 lidí a nemají kde ležeti, i

pod palandami jest těsno, pravily nespokojené hlasy. Podívejte se sám, není daleko.

Místnost byla skutečně těsná. V 10 arsínové1) světnici mohlo se vejiti na palandy 40 osob.

Několik dělníků veslo za mnou do světnice a všichni o závod & rozhořčením si stěžovali na tě­snotu místnosti. „Ani pod palandami není kde ležet," pravili.

Z počátku se mi zdálo divno, že tito lidé na 20ti stupňovém mraze bez kožichu, kteří po 37 ho­din vláčí na zádech 10ti pudová břemena, které ne­pouštějí na oběd a večeři, kdy toho potřebují, nýbrž když si usmyslí jejich páni, dělníci, kteří se vůbec mají hůře, než tažní koňové, že lidé ti si stě­žují jen na těsnotu ohřívámy. Z počátku se mi ^dálo divným, ale když jsem se vmyslil do jejich postavení, pochopil jsem, jaký mučivý, pocit mají asi tito promrzlí lidé, kteří se nikdy nevyspí, když místo aby si odpočinuli a ohřáli se, lezou po špi­navé podlaze pod palandy a tam se jen ještě více polámou a seslabí v dusném, zkaženém vzduchu.

Jen v tuto mučivou hodinu marného pokusu spáti a odpočinouti si patrně bolestně cítí všecku hrůzu ,své 37hodinné práce, která hubí život, a proto obzvláště jsou pobouřeni takovou okolností zdánlivě bezvýznamnou, jako jest těsnota míst­nost

Sedm důvodů proč být či nebýt pacifistou
1) kdo by zastavil Hitlera?

Hitlera by nejúčinněji zastavili pacifisté. Nevolili by jej, jeho vojácký přístup, praštěná pohanská mystika a vůbec celé jeho vystupování by je odpuzovalo. V konečném důsledku by nešli na vojnu, podobně jako Svědkové Jehovovi. Zastavili by jej také pacifisté v USA, Británii, Francii, Rusku atd. Vždyť jakou záminku by hledal pro budování armády když jinde by armádu neměli? Každopádně čím více pacifistů, tím méně zavražděných. Plný počet pacifistů by ušetřil nějakých 60 000 000 obětí II. světové války. Taková obrana, myslím, stojí za to.


2) zlí lidé by se chopili vlády nad dobrými a ti by jim byli vydáni na milost a nemilost

v takovém postavení se lidé nacházeli vždy. Jde o osobní rozhodnutí každého člověka zda se přidá k těm zlým nebo k těm dobrým. Zda se přidá k trpícím nebo k těm, kteří utrpení způsobují. Zlí lidé vládnou vždy NÁSILÍM. Ten kdo ruinuje život druhých skrze policii, armádu, soudy atd. Je vždy zlý. Jako člověk, který má za potravu jiného člověka nazývá se kanibal, lhostejno zda pojídá nejdříve ruku nebo nohu, pečenou, vařenou či smaženou; nazývá se člověkem ZLÝM ten, který druhého člověka ničí za živa na duši a/nebo těle. Dobrý člověk je VŽDY pacifista, nikoliv proto, že cílem každého člověka je pacifismus, ale že pacifismus je pro každého člověka cestou vedoucí do království do kterého jen nemnozí vcházejí, do království nebeského. Narodil jsem se na této zemi jako člověk a pokusím se jako člověk zemřít, a nestanu se krokodýlem jenom proto, že se krokodýlů bojím.


3) zlé národy by hubily ty dobré

tak tomu bylo vždy. Jenomže dobro nemá hranice. Světlo svítí i tam kde včera byla tma. Tma nemá schopnost zastavit světlo. Včera jeden národ hubil indiány, a dnes jim dal svobodu a rovnoprávné postavení. Dnes se snaží tentýž národ své indiány zvýhodňovat. Lhostejno nakolik se mu to daří, rozhodné je, že se o to pokouší. Stejně jako se nám ne vždy musí podařit být dokonalým pacifistou, dokonalým člověkem, ale nikdy bychom o to neměli přestat usilovat. PACIFISMUS NIKDY NENÍ NÁRODNÍ NEBO STÁTNÍ, NEMÁ HRANICE, ALE JE VŽDY VŠELIDSKÝ A JE BOŽÍ VŮLÍ - PŘEDPOKLADEM STVOŘENÍ SKUTEČNÉHO ČLOVĚKA - NOVÉHO „ADAMA"..Násilné zastavení „zlých" Němců, či dokonce jednoho „zlého" muže přišlo na 60milionu mrtvých lidí. Stálo to za to? Těm živým možná. Stálo to za to ale těm mrtvým? Drtivou většinu obětí tvořili civilisté.


4) Na světě, protože je nedokonalý, je třeba šířit spravedlnost

Ano, a právě proto máme raději „nespravedlivě" trpět, než „spravedlivě" trestat. To je SPRAVEDLNOST Boží, spravedlnost zjevená KRISTEM. Než aby povolal legie andělů na Piláta a jeho vojáky, než aby ztrestal Židy, kteří jej nespravedlivě odsoudili, podstoupil krutou mučednickou smrt na kříži. Dobro se šíří dobrem, láska láskou, - a násilí násilím. Boží spravedlnost říká, že mám na výběr, v extrémním případě mohou přijít i takové zkoušky, že si budu muset vybrat zda zemřu jako vrah NEBO OBĚŤ VRAHŮ.


5) Pacifisté jsou zbabělci

Kdo je statečnější, ten, který se raději nechá umučit, přestože v jeho moci je zabít všechny viníky a katy a poskytne jim tak čas a možnost k nápravě, nebo ten, který vynaloží všechno úsilí aby je zabil i když s tím zabije i zjevně nevinné? Je statečnější ten, který nabídl svůj život jako Maxmilián Kolbe nebo ten člověk, který pilotoval bombardér pustošící Hirošimu? První křesťané byli nenásilní, byli obětí nejrůznějších persekucí a přesto se křesťanství rozmáhalo a prakticky 300 let nepotřebovalo pro svou obranu či existenci násilnou obranu. To je spravedlnost, to je odvaha to je statečnost.


6) Bez násilí tu máme islám i se sekáním rukou apod.

Je třeba se smířit s faktem, že na světě nejsou jen samí protestanté, katolíci, židé a ateisté. Jsou tu i hinduisté, budhisté či muslimové. Celá ta potenciálně lidská rodina má skvělé syny a dcery ve všech vyznáních. I v těch bez vyznání. A také má ty, kteří se lidmi nestali. Na nás je abychom ukázali lepší cestu uspořádání společnosti než násilím zjednávat „spravedlnost". Vždyť není to tak dávno kdy byly povoleny fyzické tresty a v našich školách a kdy se konaly veřejné popravy či veřejná mučení. Nepovyšujme se tedy nad jiné a zameťme si před vlastním prahem.


7) Slabší je třeba chránit, co by si bez nás počaly přepadené babičky v tramvaji?

Tak to je kardinální problém. Ježíš vám říká: „Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých" (Matouš 23:24..29)

Popíšete tuny papíru promodlíte celé roky koumáním o babičce a uniknou vám miliony vražděných ve válkách. Představte si, že zítra na Prahu spadne meteorit. Čtyřicet tisíc obětí. Strašné. Celý svět běduje s námi. Tato hrůza plní stránky všech novin celého světa od New Yorku po Tokio. Ovšem pozítří spadne podobný meteorit na Košice. A než se z toho stačíme probrat další den je na řadě Varšava. A tak to půjde každý den po dobu pěti let. To byla válka, dílo lidských mozků. Dílo vaše, násilníci. Přestaňte se tedy schovávat za spravedlnost, miliony mrtvých vás dávno svlékly do naha.

Nechte tedy babičky babičkami, pohřbili jste je za živa ve Varšavě, Drážďanech, Londýně, Tokiu, Hirošimě, Hanoji, Bagdádu, Kábulu, Bělehradě a tisíci dalších míst jen v tomto a minulém století. Cedíte babičky a polykáte hekatomby zavražděných.

Tak jako je zapovězeno lidojedství tak je zapovězeno násilí na člověku. Není prostě košer člověka sežrat, stejně jako není košer jej zabít. Za určitých výjimečných situací o kterých se ovšem nemluví a na které se raději nikdo neptá se může stát cokoliv. Lidojedství i násilí. Jinak je ovšem zapovězeno obojí pokud se chceme nazývat lidmi a dělat si čáku na vyšší evoluční stupeň než jsou krokodýli. A to nemluvím o obraze Božím. Zabíjí-li Bůh tak jako my, cedí-li komáry a polyká-li velbloudy, pak nám odpustí tyto vraždy, ale hlavně když budeme dřepět každý týden v kostele, vzorně se křižovat a překrásně krákorat! Možná ovšem tomu tak nebude.



Slyšte, nebesa, naslouchej, země, tak promluvil Hospodin: „Syny jsem vychoval, pečoval o ně , ale vzepřeli se mi.
3Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý."
4Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu .
5Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené.
6Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem.
7Vaše země je zpustošená, vaše města vypálená ohněm, vaši půdu vám před očima vyžírají cizáci; je zpustošená, cizáky podvrácená.
8Dcera sijónská zůstala jako chatrč na vinici, jako budka v okurkovém poli, jako obležené město.
9 A kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli.
10Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský.
12Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?
13Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.

15Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve.
16Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo.
17Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.
18Pojďte, projednejme to spolu , praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.
19Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země.
20Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč." Tak promluvila Hospodinova ústa. (Ǐzaijáš 1)

 

BEATI PACIFICI - PACIFISMUS - BEATI PACIFICI - PACIFISMUS - BEATI PACIFICI - PACIFISMUS

ChristoRedentor.jpg
ChristoRedentor.jpg
ChristoRedentor.jpg
ChristoRedentor.jpg
Základní myšlenkou to­hoto článku, jest zamítání násilí.

Sedm důvodů proč být či nebýt pacifistou
1) kdo by zastavil Hitlera?

Hitlera by nejúčinněji zastavili pacifisté. Nevolili by jej, jeho vojácký přístup, praštěná pohanská mystika a vůbec celé jeho vystupování by je odpuzovalo. V konečném důsledku by nešli na vojnu, podobně jako Svědkové Jehovovi. Zastavili by jej také pacifisté v USA, Británii, Francii, Rusku atd. Vždyť jakou záminku by hledal pro budování armády když jinde by armádu neměli? Každopádně čím více pacifistů, tím méně zavražděných. Plný počet pacifistů by ušetřil nějakých 60 000 000 obětí II. světové války. Taková obrana, myslím, stojí za to.


2) zlí lidé by se chopili vlády nad dobrými a ti by jim byli vydáni na milost a nemilost

v takovém postavení se lidé nacházeli vždy. Jde o osobní rozhodnutí každého člověka zda se přidá k těm zlým nebo k těm dobrým. Zda se přidá k trpícím nebo k těm, kteří utrpení způsobují. Zlí lidé vládnou vždy NÁSILÍM. Ten kdo ruinuje život druhých skrze policii, armádu, soudy atd. Je vždy zlý. Jako člověk, který má za potravu jiného člověka nazývá se kanibal, lhostejno zda pojídá nejdříve ruku nebo nohu, pečenou, vařenou či smaženou; nazývá se člověkem ZLÝM ten, který druhého člověka ničí za živa na duši a/nebo těle. Dobrý člověk je VŽDY pacifista, nikoliv proto, že cílem každého člověka je pacifismus, ale že pacifismus je pro každého člověka cestou vedoucí do království do kterého jen nemnozí vcházejí, do království nebeského. Narodil jsem se na této zemi jako člověk a pokusím se jako člověk zemřít, a nestanu se krokodýlem jenom proto, že se krokodýlů bojím.


3) zlé národy by hubily ty dobré

tak tomu bylo vždy. Jenomže dobro nemá hranice. Světlo svítí i tam kde včera byla tma. Tma nemá schopnost zastavit světlo. Včera jeden národ hubil indiány, a dnes jim dal svobodu a rovnoprávné postavení. Dnes se snaží tentýž národ své indiány zvýhodňovat. Lhostejno nakolik se mu to daří, rozhodné je, že se o to pokouší. Stejně jako se nám ne vždy musí podařit být dokonalým pacifistou, dokonalým člověkem, ale nikdy bychom o to neměli přestat usilovat. PACIFISMUS NIKDY NENÍ NÁRODNÍ NEBO STÁTNÍ, NEMÁ HRANICE, ALE JE VŽDY VŠELIDSKÝ A JE BOŽÍ VŮLÍ - PŘEDPOKLADEM STVOŘENÍ SKUTEČNÉHO ČLOVĚKA - NOVÉHO „ADAMA"..Násilné zastavení „zlých" Němců, či dokonce jednoho „zlého" muže přišlo na 60milionu mrtvých lidí. Stálo to za to? Těm živým možná. Stálo to za to ale těm mrtvým? Drtivou většinu obětí tvořili civilisté.


4) Na světě, protože je nedokonalý, je třeba šířit spravedlnost

Ano, a právě proto máme raději „nespravedlivě" trpět, než „spravedlivě" trestat. To je SPRAVEDLNOST Boží, spravedlnost zjevená KRISTEM. Než aby povolal legie andělů na Piláta a jeho vojáky, než aby ztrestal Židy, kteří jej nespravedlivě odsoudili, podstoupil krutou mučednickou smrt na kříži. Dobro se šíří dobrem, láska láskou, - a násilí násilím. Boží spravedlnost říká, že mám na výběr, v extrémním případě mohou přijít i takové zkoušky, že si budu muset vybrat zda zemřu jako vrah NEBO OBĚŤ VRAHŮ.


5) Pacifisté jsou zbabělci

Kdo je statečnější, ten, který se raději nechá umučit, přestože v jeho moci je zabít všechny viníky a katy a poskytne jim tak čas a možnost k nápravě, nebo ten, který vynaloží všechno úsilí aby je zabil i když s tím zabije i zjevně nevinné? Je statečnější ten, který nabídl svůj život jako Maxmilián Kolbe nebo ten člověk, který pilotoval bombardér pustošící Hirošimu? První křesťané byli nenásilní, byli obětí nejrůznějších persekucí a přesto se křesťanství rozmáhalo a prakticky 300 let nepotřebovalo pro svou obranu či existenci násilnou obranu. To je spravedlnost, to je odvaha to je statečnost.


6) Bez násilí tu máme islám i se sekáním rukou apod.

Je třeba se smířit s faktem, že na světě nejsou jen samí protestanté, katolíci, židé a ateisté. Jsou tu i hinduisté, budhisté či muslimové. Celá ta potenciálně lidská rodina má skvělé syny a dcery ve všech vyznáních. I v těch bez vyznání. A také má ty, kteří se lidmi nestali. Na nás je abychom ukázali lepší cestu uspořádání společnosti než násilím zjednávat „spravedlnost". Vždyť není to tak dávno kdy byly povoleny fyzické tresty a v našich školách a kdy se konaly veřejné popravy či veřejná mučení. Nepovyšujme se tedy nad jiné a zameťme si před vlastním prahem.


7) Slabší je třeba chránit, co by si bez nás počaly přepadené babičky v tramvaji?

Tak to je kardinální problém. Ježíš vám říká: „Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých" (Matouš 23:24..29)

Popíšete tuny papíru promodlíte celé roky koumáním o babičce a uniknou vám miliony vražděných ve válkách. Představte si, že zítra na Prahu spadne meteorit. Čtyřicet tisíc obětí. Strašné. Celý svět běduje s námi. Tato hrůza plní stránky všech novin celého světa od New Yorku po Tokio. Ovšem pozítří spadne podobný meteorit na Košice. A než se z toho stačíme probrat další den je na řadě Varšava. A tak to půjde každý den po dobu pěti let. To byla válka, dílo lidských mozků. Dílo vaše, násilníci. Přestaňte se tedy schovávat za spravedlnost, miliony mrtvých vás dávno svlékly do naha.

Nechte tedy babičky babičkami, pohřbili jste je za živa ve Varšavě, Drážďanech, Londýně, Tokiu, Hirošimě, Hanoji, Bagdádu, Kábulu, Bělehradě a tisíci dalších míst jen v tomto a minulém století. Cedíte babičky a polykáte hekatomby zavražděných.

Tak jako je zapovězeno lidojedství tak je zapovězeno násilí na člověku. Není prostě košer člověka sežrat, stejně jako není košer jej zabít. Za určitých výjimečných situací o kterých se ovšem nemluví a na které se raději nikdo neptá se může stát cokoliv. Lidojedství i násilí. Jinak je ovšem zapovězeno obojí pokud se chceme nazývat lidmi a dělat si čáku na vyšší evoluční stupeň než jsou krokodýli. A to nemluvím o obraze Božím. Zabíjí-li Bůh tak jako my, cedí-li komáry a polyká-li velbloudy, pak nám odpustí tyto vraždy, ale hlavně když budeme dřepět každý týden v kostele, vzorně se křižovat a překrásně krákorat! Možná ovšem tomu tak nebude.



Slyšte, nebesa, naslouchej, země, tak promluvil Hospodin: „Syny jsem vychoval, pečoval o ně , ale vzepřeli se mi.
3Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý."
4Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele, znevážili, odcizili se mu .
5Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené.
6Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem.
7Vaše země je zpustošená, vaše města vypálená ohněm, vaši půdu vám před očima vyžírají cizáci; je zpustošená, cizáky podvrácená.
8Dcera sijónská zůstala jako chatrč na vinici, jako budka v okurkovém poli, jako obležené město.
9 A kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli.
10Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský.
12Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?
13Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.

15Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve.
16Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo.
17Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.
18Pojďte, projednejme to spolu , praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.
19Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země.
20Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč." Tak promluvila Hospodinova ústa. (Ǐzaijáš 1)

 

Obrázek4.png
yahoo.png
you-tube.png
google.png
facebook.png
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one